328 p. N.
Co to děláš, Arlene?, ptal se sám sebe, když se světlo z pochodně vstřícně třepetalo na kamenném schodišti, které se táhlo dolů do tmy. Slunce už se sklánělo a jemu bude několik minut trvat, než se dostane zpátky do tábora, ale ty schody na něj volaly způsobem, který si nedokázal vysvětlit. Právě před tímhle ho Cob s Ragenem varovali. Představa pokladů, které by se daly najít v troskách, je pro některé posly tak silná, že riskují. Riskují hloupě. Arlen věděl, že je jedním z nich, ale nikdy nedokázal odolat prozkoumávání ‚ztracených teček na mapě', jak to nazýval pastýř Ronnell. Peníze, které si vydělal poslovstvím, padly na průzkumné výpravy, které ho někdy odvedly i několik dnů daleko od nejbližší cesty. Ale přes všechnu snahu zatím našel jen bezcenné drobty. Jeho myšlenky zalétly zpátky k hromadě knih ze starého světa, které se rozpadly v prach, když je chtěl vzít do ruky. K rezavé čepeli, o kterou si rozřízl dlaň, a ta se mu pak tak hrozně zanítila, že měl celou ruku v jednom ohni. K vinnému sklepu, který ho zasypal a pohřbil, a jemu trvalo tři dny, než se prokopal ven, bez jediné láhve, kterou by se mohl pochlubit. Honba za poklady v troskách se nikdy nevyplácela a Arlen věděl, že jednoho dne to bude jeho smrt. Vrať se, přemlouval sám sebe. Dáš si něco k jídlu. Zkontroluješ chrany. Prospíš se trochu. „Do temnot s tebou," proklel Arlen sám sebe a vydal se po schodech dolů.
264
Ale ať se proklínal sebevíc, byl vzrušením bez sebe. Cítil se svobodný a živý nade vše, co mohla nabídnout Svobodná města. Kvůli tomuhle se stal poslem. Sestoupil na úpatí schodiště, rukávem si otřel zpocené čelo a dal si z koženého měchu doušek vody. V takovém horku bylo těžké si představit, že po západu slunce klesne teplota nahoře na poušti skoro na bod mrazu. Šel písčitou chodbou zbudovanou z otesaných kamenů a světlo z louče tančilo po stěnách jako stínoví démoni. Existují stínoví démoni?, napadlo ho. Takovou smůlu bych mohl mít jen já. Povzdechl si. Tolik toho ještě neví. Za poslední tři roky se hodně naučil. Nasával vědomosti o jiných kulturách a jejich boji s jadrnci jako houba. V angierských lesích strávil týdny zkoumáním lesních démonů. V Laktonu se poučil o lodích mnohem větších než dvoumístné kánoe používané v Tibbetské Říčce a za svou zvědavost na vodní démony zaplatil zkrabatělou jizvou na paži. Měl z Jádra štěstí, že se dokázal zapřít nohama a vytáhnout toho jadrnce z vody za chapadlo. Příšera nemohla zůstat na vzduchu dlouho, takže ho pustila a zajela zase zpátky pod hladinu. V Laktonu strávil celé měsíce a učil se vodní chrany. Hradiště Rizon mu připomínalo spíš domov než město; byl to spolek zemědělských usedlostí, které si navzájem pomáhaly po nevyhnutelných ztrátách, které napáchali jadrnci, když se jim podařilo proniknout přes chranové kůly. Ale hradiště Krasia, Pouštní Kopí, bylo Arlenovo nejoblíbenější. Krasia, kde bodal ostrý vítr, dny žhnuly a chladné noci plodily písečné démony z dun. Krasia, kde se dosud bojovalo. Muži z hradiště Krasie se odmítali poddat beznaději a vedli proti jadrncům noční bitvy. Večer co večer zavírali své děti a ženy za chrany a chopili se kopí a sítí. Jejich zbraně stejně jako ty, které nosil Arlen, zmohly proti tuhé kůži jadrnců pramálo, ale aspoň je štípaly a soužily natolik, aby je zahnaly do chraněných pastí, kde zůstali uvěznění až do východu pouštního slunce, které je sežehlo na popel. Krasijské odhodlání bylo podnětné. Ale veškeré poznání jen podněcovalo touhu po dalším. V každém městě se naučil něco, co v jiných neznali. Někde musí být řešení, které hledá. Tak například tyto poslední trosky. Město Anocha Slunce, napůl pohřbené v písku a skoro zapomenuté až na jednu polorozpadlou krasijskou mapu, kterou Arlen objevil, tu stálo nikým nerušené stovky let. Většina staveb na povrchu se sesula nebo je zničil vítr a písek, ale spodní patra, zapuštěná hluboko do podzemí, zůstala netknutá.
