Byla právě třetí hodina, dějepis. Nevrlý dějepisář žvatlal něco o Francii, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Znáte to, takový ten postarší učitel, co zbožňuje svůj předmět, určitě ho taky máte ve škole. Pozornost všech žáků si ale získalo počasí. Dříve drobné vločky se změnily v závěje co padaly z nebe. Takhle hodně začalo sněžit už brzo ráno a neustále to zesilovalo. Spolužáci si vzrušeně šeptali, jestli nás pustí dřív, což by mi vyhovovalo. Dějepisář Deckley zesílil hlas, protože si konečně uvědomil, že ho nikdo neposlouchá. Chtěl říct zase to jeho "Achjo, ta vaše generace už nemá úrověň", ale přerušil ho zvonek který jakoby všechny vzbudil z tranzu.
"Hele, Ash, myslíš, že nás pošlou domů?" otázala se mě Emily, moje nejlepší kamarádka.
"Nejspíš," prohodila jsem.
Začala čtvrtá hodina, španělština.
"Hola, třído," pozdravila učitelka svým charakteristickým pološpanělským způsobem.
"Hola, Señora Chaney" ozvalo se hlavně od holek. Některé krčily nos, jak se pokoušely o drnčivé R.
Všichni jsme čekali, až se rozezní rozhlas. Netrpělivě jsem cvakala s propiskou a byla jsem si téměř jistá, že to každýmu leze na nervy. Ovšem nikdo nic nenamítal, nejspíš protože se všichni soustředily na školní rozhlas, dokonce i učitelka. Ten však stále mlčel, takže to někteří vzdali a začali zírat na obrovské načechrané vločky, co se zlověstně snášely k zemi.
Pak rozhlas konečně zaškvrčel a my jsme uslyšeli hluboký, melodický hlas. "Tady ředitel," pronesl, jako by nás to nenapadlo. "Jak jste si asi většina všimla, napadlo veliké množství sněhu, proto jsme se rozhodli pustit vás dříve. Přesně v jednu hodinu odjíždí autobusy a další už nepřijedou, proto VŠICHNI musí opustit budovu." slovo "všichni" zdůraznil, aby bylo jasné, že všichni. Jakmile domluvil, začal vládnout chaos. Žaci házeli učebnice do baťohů a mezi sebou si něco vzrušeně šeptali. Někteří začali volat domů, ale většinou neúspěšně, protože signál byl opravdu slabý. Pár holek dokonce začalo i brečet. Potom co nás se slovy "běžte rychle na oběd" nás učitelka postala ze třídy pryč, jsem si všimla, že Emily je opravdu nervózní.
"Em, klídek. Je to jenom přeháňka, nic jiného." utěšovala jsem ji, ale sama jsem se bála.
Hodila jsem baťoch vedle topení a chtěla jít na oběd, ale všimla jsem si, že Emily jenom stála a zřejmě se jít na oběd nekonala.
"Ty nejdeš?" otázala jsem se.
"Radši zůstanu tady, nechci zmeškat autobus." řekla rozhodně jemným hláskem.
"Fajn, jak chceš," opáčila jsem a šinula jsem si to k jídelně. Na oběd byly brambory a kuřecí plátek, což není nejhorší jídlo. Vzala jsem si tácek a přesunula k výdejnímu pultu. Kuchařka mi spěšne nabrala pár brambor a přihodila kuře. Na očích ji bylo vidět, že by nejradši odjela domů a vykašlala se na nějaké blbé děcka. Vzala jsem si svou porci a rozhlédla jsem se po jídelně, kam si sednou. Uviděla jsem hlouček lidí, kde ostatně seděl i Greg, což je v pohodě kluk. Připochodovala jsem si to vedle něho a všimla jsem si ostatních spolusedících. Všichni byli v pohodě, až na Marianu a Kristen, no hlavně na Marianu. Ta holka byla děsně namyšlená a panovačná. V konverzaci převládal její pisklavý hlásek, který žvatlal něco o tom, že pojede na Britney Spears. Pak začala něco šeptat Kristen a hrozně se zahihňaly. Pak naopak něco Kristen pošeptala ji a tak se to střídalo, až jsem rozhodla poslouchat Grega a jeho nudné vyprávění o autech. V tom Mariana zapištěla. Všichni se na ni otočili a začali se ptát, co se stalo.
"Mám mobil pod lavicí!"
Všichni to začali řešit, a nakonec se rozhodlo, že si pro něj zajde sama s Kristen, což ji naštvalo, ale nic nenamítala. My jsme na ni měli počkat. V jídelně nás bylo už jenom deset. Já, Greg, Tom, Stephani, Phil, George, Natalie, Alice, Victor a Chloe.
Když se po celkem dlouhé době ty dvě nevracely, začala jsem být vážně nervózní.
"Phile, kolik je?" otázala jsem se ho, když jsem si všimla jeho hodinek.
"13:15," opáčil.
"Cože? Neměl v jednu odjíždět bus?" namítla vystrašeně Chloe. Přikývla jsem, to teda měl.
"Lidi, klid. Neodjeli by bez nás. Určitě tam jsou." uklidňoval nás Tom. Tom je takovy ten vedoucí typ, co všechno organizuje, o všechny se postará a všem slíbí, že je všechno v pohodě.
"Jdu se tam podívat," namítl George a vstal ze židle. Šel rychle, skoro klusal. Když zmizel z jídelny prohodily jsme si s Chloe ustrašený výraz. Ten autobus tam musí být, prostě musí. Všichni jsme zírali na vybledlé dveře, s myšlenkou, že se se vrátí George s rozzářeným obličejem a řekne ať si nastoupíme. Po chvilce se George opravdu vrátil, ale nevypadal rozzářeně, ani neřekl ať si nastoupíme. Prostě došel šourávými kroky k nám a jenom si sedl a přivřel oči.
"Tak co?" špitla Alice.
"Nikdo tam není." pronesl pomalu.
"Jak tam nikdo není?" nechápal Victor.
"Jak asi? Prostě odjeli. Bez nás."
zašeptal.
Pohlédla jsem k oknu. Neviděla jsem nic jiného než bělobu, nekončící sníh. Tohle je špatný, moc špatný.
