Vlčí dívka

1.

V lese vládla černá noc a měsíc, jenž nebyl přes husté koruny vysokých stromů vidět, neosvětloval ani kousek travnatého porostu.

Mnozí by řekli, že spát uprostřed temného lesa s vlčí smečkou je vaše konečná, ale já vím, že se nemám čeho bát. Tahle tlupa mě vychovala a já je považuji za svou rodinu. Riskovali by kvůli mně svůj vlastní krk.

Přetočila jsem se na bok a téměř okamžitě polekaně vyletěla do sedu.

„Panebože," oddychla jsem si po tom, co má hlava spočinula tváří v tvář podlouhlému vlčímu čumáku.

„Polekala jsem tě?" zeptala se mě pobaveně Runa, jejíž čumák jsem právě měla tři centimetry od tváře.

„Neříkej, že přesně o tohle ti nešlo," ušklíbla jsem se na oko ublíženě a rukou, která ještě před vteřinkou křečovitě svírala kus látky, jež mi sloužil jako přikrývka, jsem si pročísla dlouhé urousané vlasy.

„Promiň, přišla jsem je zkontrolovat vlčata."

„Je mi to jasný," přikývla jsem a pozorovala, jak Runa natahovala krk, aby přese mě viděla na tři malé chlupáče smotané do klubíčka, „Runo, chtěla bych si s tebou promluvit."

Vlčice se vrátila do svého původního postoje a zkoumavě si mě prohlédla. Když se naše pohledy znovu setkaly, v očích se jí zablýsklo. Věděla, co přijde. Kývla hlavou, vykročila směrem k brlohu a mým směrem ještě zašeptala něco, co nejspíš mělo znamenat dobrou noc.

„Dobrou," odpověděla jsem do teď už prázdného prostoru.

✧

Pár slunečních paprsků si probojovalo cestu mezi korunami stromů a teď mě nepříjemně šimralo na tváři. Rozespale jsem se posadila a promnula si své stále zavřené oči.

„Vstávej, vstávej, vstávej!" ozývalo se ze všech stran. Už jsem zase ležela na zádech, ale tentokrát po mně skákali tři malí uličníci.

„Au, au, au, auuuu!" skučela jsem bolestí, když mě ocas jednoho z vlčat plesknul přes obličej. Místo toho, aby vlčata přestala, udělala si z mého břicha trampolínu a pokračovala ve svých výtržnostech.

„Někdo tady vyje na poplach?" ozval se odněkud hlas zadržující smích. Zuri k nám přistoupila blíž a dost dlouhou chvíli jen nečinně pozorovala onu komickou scénu. Po nějaké době ale začala zasahovat. Jedno vlče po druhém brala něžně do zubů a odhazovala je stranou.

„Běžte si hrát s rodiči, nemůžete nám Aishu takhle zamordovat. Tak jste jí chtěli poděkovat za to, že má s vámi jako jediná trpělivost? Kdyby se tohle dozvěděl váš otec, dva dny byste si na ničem nesmlsli. Ať už vás nevidím!"

Vlčata se se svěšenými hlavičkami otočila a odcupitala z místa činu tak, jakoby škody na zdraví utrpěla ona. Zuri je po celou dobu propalovala pohledem, dokud se jí neztratila z očí.

Záhy se znovu otočila směrem ke mně a dlouze zívla. Oči mi spočinuly na jejích ostrých zubech, které by mě během sekundy mohly dozajista zabít. Rychle jsem se oklepala a raději vyhledala její krásné vlídné oči.

„V pořádku?" sledovala mě starostlivě, „Slyšela jsem, že tě prý čeká docela důležitý rozhovor s Runou."

„Proboha, a co když se jí jen chci zeptat jak se má? To musí být hned všechno důležité?"

„A chceš se jí zeptat, jak se má? Aisho, ona není hloupá. Věděla, že to jednou přijde, všichni jsme to věděli. Nepodceňuj ji tolik, ano?"

Mluvila velmi klidným a pevným hlasem, ale klidná rozhodně nebyla.

„Nepodceňuju, já jen..."

„Aisho? Zašla bys se mnou na ryby?" ozvalo se těsně vedle nás. Nesnáším, když se ke mně někdo takhle připlíží. Když vlci chtějí, dokáží se pohybovat takřka neslyšně. Vážně to nenávidím.

„Ano, jen vteřinku, potřebuju tady něco dořešit," ledabyle jsem se na Runu usmála a svou pozornost znovu obrátila na Zuri. Ta ale jen nesouhlasně vrtěla hlavou.

„Promiň, Aisho, ale dořešíme to třeba někdy jindy, dobře? Zas tolik to nespěchá. Stejně teď musím najít vlčata."

„Řeknu ti úplně přesně, kde jsou," ušklíbla se vědoucně Runa, „koupají se u protějšího břehu řeky."

„Dobrovolně?" vyhrkly jsme se Zuri současně.

„Jistěže ne, Amarok musel zaujmout postoj alfa samce a velmi hlasitě, řekla bych, že až příliš, jim to nakázal," zasmála se Runa a otočila se směrem k řece, „Aisho, jdeš?"

✧

U protějšího břehu řeky jsme momentálně lovit nemohly, přítomnost vlčat totiž musela odehnat všechno živé, co se v okolí vyskytovalo. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se posunout o kus dál, což bylo rychlejším tempem zhruba dvacet minut cesty.

Než jsem včera usnula, dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak mám vlastně Runě říct, co mě už nějakou dobu trápí. Podle jejího včerejšího výrazu ale už nejspíš tušila, na jaké téma se budeme bavit.

„Běž," vytrhla mě Runa z myšlenek, když se zničehonic zastavila uprostřed lesní pěšinky. Její hlas zněl tak zlomeně, že jsem se na místě zastavila a otočila se k ní.

„Cože?" Zmateně jsem se jí zahleděla přímo do očí.

„Běž domů, Aisho. Běž žít lidský život, ty nejsi vlk, nemusíš žít v lese a schovávat se před lovci."

„Ale tohle je můj domov."

„Ne, není, ty máš žít ve městě se svou rodinou."

„Nemám rodinu."

„Ale máš."

„Nemám!"