„Tati, proč tatínek spí na nemocniční posteli s hadičkou v nose? Je v pořádku? Všimla jsem si stehů na jeho ruce, je to kvůli té kočce?“
„Darcy, neházej to tak daleko,“ poučuji malou.
„Když mně se líbí, jak ty labutě za tím plavou,“ culí se a hází do jezírka další hrst natrhaného chleba.
Sedám si na lavičku poblíž a nenápadně ji fotím. Po dlouhé době navštěvuji Instagram a fotku Darcy tam zveřejňuji. I když je to už pár let, co jsme, jako kapela, vystupovali, stále nás na nejrůznějších sociálních sítích sleduje spousta lidí.
Poklidnou chvilku narušuje až můj zvonící telefon. Neklidně se ošívám a přikládám ho k uchu.
„Ano?“
„Loui,“ ozývá se plačtivý hlas ženy.
„Anne? Co se stalo?!“ vyjekávám.
„Harry je v nemocnici!“
„Proboha! Co udělal?“
„Odešla jsem koupit pár drobností, a když jsem se vrátila, našla jsem Harryho v koupelně, ležícího na zemi,“ vzlyká. „On se pokusil zabít, Loui!“
„Můj ty bože,“ šeptám. „Jak je na tom teď?“
„Doktor říkal, že lépe, ale nechtějí mu k němu pustit. Přijeď, prosím.“
„Přijedu hned,“ odpovídám a končím hovor.
„Darcy! Jdeme!“ volám na malou a nastavuji jí ruku. Přibíhá a okamžitě se mě chytá. „Co se děje, tatí?“
„Jdeme za tatínkem do nemocnice,“ oznamuji a mířím si to k silnici, kde mávám na taxík, kterým se dostáváme k nemocnici. Ve vestibulu se setkáváme s plačící Anne, která se mi hned vrhá kolem krku. Darcy nás sleduje a neví, co dělat. Vlastně ani neví, co se Harrymu stalo.
„Anne, pšt, Harry bude v pořádku,“ utěšuji ji, i když vím, jak traumatické pro ni muselo být vidět syna v takové situaci. Já však musím být silný a neprokázat žádnou slabost kvůli Darcy.
„Paní Twistová?“ promlouvá k nám sestřička.
„Ano?“ Anne se k ní otáčí a mne si uslzené oči.
„Stav vašeho syna je stabilizován. Můžete ho jít navštívit.“
„Díky, bože,“ šeptá Anne a v dlaních žmoulá mé tričko.
„Je vzhůru?“ ptám se sestřičky.
„Ne, je mi líto, ještě spí. Ale odvedu vás k jeho pokoji.“
Beru Darcy do náruče a následujeme sestřičku k pokoji, kde leží náš Harry. „Jak už víte, tak pan Styles spí, ale bez ostychu běžte dále.“ Dívá se na nás se soucitným úsměvem ve tváři a odchází. Stavím Darcy na zem a nahlížím k Harrymu do pokoje skrze okno. Skoro omdlívám, když vidím Harryho stehy na pažích.
„Jdeš za ním?“ ptá se mě šeptem Anne. „Já za ním nemůžu, nevládla bych to.“
„Asi ano,“ odpovídám a v tichosti otevírám dveře. Anne je za mnou okamžitě zavírá. Pomalu přistupuji k jeho posteli a přitahuji k ní stoličku, na kterou si vzápětí sedám.
„Nebohý Harry, proč jsi nám to udělal? Proč jsi mi to udělal?“ šeptám a beru ho za ruku.
Jeho rty se jemně chvějí a hrudník se mu v pomalých intervalech zdvihá a zase klesá, ale to jsou tak jediné pohyby, co vykonává. Stroj vedle postele pravidelně pípá, což mě na jednu stránku uklidňuje, na druhou rozrušuje.
„Harry,“ špitám téměř neslyšně a pevněji tisknu jeho ruku. Slzy si nacházejí cestu po mých tvářích a dopadají na mé modré tričko, kde se okamžitě vpíjí do látky.
„Promiň, Louisi,“ sípe a tisk ruky mi slabě oplácí.
***
„Tati, proč tatínek spí na nemocniční posteli s hadičkou v nose? Je v pořádku? Všimla jsem si stehů na jeho ruce, je to kvůli té kočce?“ pokládá mi Darcy hned několik otázek po návratu domů, když usedáme na pohovku. Po celou naši návštěvu nemocnice byla zticha, takže mě nepřekvapuje, že se ptá teď.
„No, Darcy…“ říkám a následně ztrácím řeč. Myslí mi běhá spoustu odpovědí, ale ani jedna z nich se nedá považovat za správnou. Copak můžu sedmiletému dítku říct, že hadičku v nose má proto, aby dostával čerstvý kyslík? Že vlastně není v pořádku? Že ty stehy nemá kvůli tomu, že ho poškrábala kočka?
„Zlatíčko, já o tom nechci teď mluvit, běž si hrát,“ odbývám jí. Se skousnutým rtíkem odchází do pokojíku a já se vydávám do kuchyně zklidnit si nervy vodkou.
