„Kdy přijde taťka domů? Je sedm hodin a on je pořád pryč,“ ptá se mě naše šestiletá dcerka Darcy. Usazuje se mi do klína a objímá mě kolem krku.
„Už brzy, zlatíčko,“ odpovím a hladím ji po kaštanově hnědých vláscích stočených do prstýnků.
„Chci se s ním pomazlit,“ naříká, choulíc se do klubíčka.
„Víš přeci, že má moc práce, kterou musí udělat, aby mohl potom s námi,“ zalhávám. Nemám sílu ji vysvětlovat, že Harry chodí na sezení s psychologem, aby se definitivně přestal sebepoškozovat, a myslím si, že je ještě malá na to, aby věděla, co se mu děje.
„Pojď se vykoupat, on mezitím určitě přijde,“ pobízím jí. Poslušně vyskakuje na nohy a upaluje po schodech do koupelny. Při mém výšlapu schodů řinčí v zámku vchodových dveří klíč. Konečně, pomyslím si a pokračuji za malou do koupelny, kde ji napouštím plnou vanu se spoustou pěny. Nadšeně hupsá dovnitř a začíná po mně pěnu foukat. S úsměvem ji mírně rozcuchávám vlásky a odcházím za Harrym. Toho nacházím v ložnici ležícího na posteli, je zakrytý peřinou a vzlyká do polštáře.
„Harry, broučku, co se stalo?“ Vkrádám se k němu pod peřinu a tuho ho objímám kolem pasu.
„Já už to nezvládám, Lou. Ta sezení mi nepomáhají, lidé a hlavně teenageři na mě stále pokřikují a to nejhorší… Nadávají naší Darcy, o čemž samozřejmě a díkybohu neví.“
„Harry, nechceš tím říct, že jsi to udělal znovu?“ vyjekávám překvapeně.
„Ne, Loui, jen… Vždy, když se z toho sezení vrátím, je mi ještě hůř, než když jsem tam šel. Do toho to pokřikování a deprese je na světě.“
„Lásko…“ Tisknu ho k sobě ještě pevněji a líbám ho na šíji, abych ho trochu uvolnil. Jeho tělo je po celém dni napjaté, ostatně jako každý večer. Pomalu se uvolňuje, ale stále vzlyká. Ležíme takto asi půl hodinky, než nás vyruší Darcyin křik. „Tatíííí! Mě je zima!“
„Už jdu, Darcy!“
Líbám Harryho do vlasů a nechávám ho trochu prospat. Když vcházím do koupelny, po celé místnosti je pěna, na podlaze je spousta vody.
„Co se tu stalo?“ vyjekávám mírně rozhořčeně. Zpoza vany na mě vykukuje Darcy a culí se.
„Za to může Kenny, tati,“ ukazuje na gumovou kachničku, povalující se vprostřed místnosti. „Byl na mě ošklivý.“
„Ach, ty jsi ale trdlo,“ usmívám se a napouštím do vany trochu vody, abych ji mohl umýt. Poté ji fénuju vlásky, které se působením horkého vzduchu opět kroutí do sladkých prstýnků a posílám jí spát. Ulehá do své postýlky s nebesy a tiskne k sobě velkého plyšového medvěda, které ho dostala od Nialla, když ji vzal na naše výročí na pouť, abychom se já a Harry mohli věnovat chvilku jen a jen sobě.
„Taťka už je doma?“ ptá se a chytá mě za ruku.
„Ano, ale není mu dobře, šel spát,“ odpovím tiše. Zase ji lžu a nenávidím se za to.
„A proč plakal? Bolí ho něco?“
Se stisknutými rty přikyvuji a klopím pohled k našim rukám.
„A tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„Proč teď taťka vypadá tak smutně? On už nás nemá rád?“ ptá se a mě v ten okamžik tuhne krev v žilách. Nevím, co ji odpovědět, a tak ze sebe soukám jednu strohou, ale alespoň pravdivou, větu: „Má nás rád, Darcy, více než rád, ale teď už pojď spát.“
