Hlavou se opírala o chladné sklo, pohledem skenovala svět kolem ní, přála si být se svou láskou tak, jako pár na ulici.
Věděla, že udělala chybu. Věděla, že ublížila dívce, která ji milovala. Ji samotnou svírala ochromující bolest.
Chtěla se prostě vrátit domů. Domů za svou holčičkou, za osobou, jež pro ni tolik znamenala.
Vystoupila z auta a kývla na řidiče. Tohle musela zvládnout sama. S hlubokým nádechem prošla zahradou, jí tak dobře známou, aby mohla zaklepat na vchodové dveře. Dříve, než tak učinila, její pozornost upoutal dívčí smích a hlas, ze kterého jí naskočila husí kůže. Tak dlouho ji neslyšela mluvit, až skoro zapomněla na hloubku jejího hlasu.
Sebrala odvahu a obešla dům. Vzduch provoňovaly rozkvetlé růže, byl slyšet bzukot včel a čmeláků, jak pilně přesedají z květu na květ. Nad hlavou jí prolétl překrásný motýl. Bezděčně se usmála, tohle místo znala velmi dobře, do žil se jí vlil pocit bezpečí. Hlasy se stále přibližovaly a ona vzhlédla. Očekávala hodně věcí, ale ne pohled na dívku svého života v náruči jiné.
Svět kolem náhle nebyl tak krásný a barevný, zahalil se do šedé. V očích ji zaštípaly slzy.
Tak takhle se cítila, problesklo jí hlavou a sklopila hlavu.
Již neměla důvod zůstávat.
Odešla.
Navždy.
(konec)
