Nemoc

kapitola 2.

Začalo to, když bylo úterý a byla jsem ve škole. Měla jsem ten den odpoledku, tělocvik.

Šla jsem do šatny, převlíct se. Sundala jsem si moje džínové kraťasy a bílé tílko.
Oblékla jsem si takové hawaii kraťasy a k tomu žluté tílko.
Obula jsem se a už pádila za učitelkou.
Nastoupili jsme si a pak oběhli dvakrát hřiště školy, které má tak 350 m dohromady.
To bylo ještě v klidu.
"Dneska si dáme 12 koleček, tak doufám, že poběžíte bez zbytečných přestávek" dořekla to a já si myslela, že ji snad přeskočilo...
Rozdělili jsme se na dvě skupinky, já jsem byla v první skupince.
Vyběhla jsem a nepřestávala běžet, i když mě začínalo píchat u žeber.
Bylo mi to jedno, běžela jsem pořád, jako kdyby mě nic nebolelo.
Uběhla jsem už asi 7 kolečko a běžela jsem bez jediné přestávky.
Ostatní holky už nemohli a tak zastavovali a oddechovali.
Já jediná běžela dál.
Při 10 kolečku mi začalo být špatně, trochu se mi motala hlava, necítila jsem se dobře.
Nakonec jsem dobíhala poslední kolečko, ale začala jsem špatně dýchat, jako kdyby mě někdo najednou začal dusit. Spomalovala jsem, když jsem doběhla k učitelce, řekla jsem ji, že se mi špatně dýchá.
"To je normální Evi. To bude za chvilku v pořádku, jen to musíš vydýchat" já ale věděla, že tohle není v pořádku.
Po asi 5 minutách jsem měla být vydýchaná, ale já pořád špatně dýchala.
Koukla jsem se tedy na ostatní holky, které běželi se mnou, ale ty už dávno byli v pořádku.
Jako kdyby vůbec neběželi.

Po nějaké té chvilce se mi udělalo mnohem líp.
Za chvilku už jsem končila a šla jsem se převlíct.
Nazula jsem si boty a už pochodovala na autobus.
V autobuse bylo děsný vedro.
Zase....zase jsem nemohla dýchat, zase jako kdyby mě někdo dusil.
Začalo mě bolet u srdce a já sem se musela naklonit k oknu, abych mohla dýchat.
Byla jsem ráda, když jsem konečně vystoupila z toho autobusu. Bylo mi už líp a tak jsem si prostě řekla, že to nic nebylo, že to bylo určitě tím, že v tom autobuse byl špatnej vzduch.
Šla jsem domů a po cestě zase.
Opět ta bolest u srdce.
Musela jsem si sednout na zem, bylo mi hrozně špatně.
Zvedla jsem se a snažila se co nejdřív dorazit domů.

Konečně jsem byla doma
a vše co se stalo jsem řekla mámě.
"To nic nebylo určitě" to bylo vše co řekla, pak se dál věnovala křížovkám.
Bála jsem se. Co když se to stane zase? Co když to bude trvat dýl?
Tak moc jsem se bála.

Zavolala jsem tátovi, že mu půjdu pomoct sklidit jeho stánky s ovocem po městě.
Vyzvedl mě a já mu vše řekla.
"Jestli se to bude opakovat, tak mi to hned řekni. Tohle asi moc normální nebude. Kdyby se to opakovalo, tak zajdeme na respirační" po menší brigádě mě táta odvezl zpátky domů a já se jen připravila do školy, šla se umýt a pak hupsla do postele. Přemýšlela jsem o tom pořád.
A pak sem usnula.