Třídnické povinnosti bolí!

#4 Lyžák

1. pan Míša

Pan Míša byl družinář, který s námi jel na lyžák. A jelikož mu všichni chtěli tykat, a to pan Nový zakázal, kluci vymysleli šikovnou náhradu, uvedu příklad: „A pane Míšo, vy s námi pojedete na běžky?" No a náš frajerský spolužák, David si samozřejmě už od první chvíle svými kanadskými žertíky Míšu (omlouvám se, pana Míšu) znepřátelil. Od třetího dne Míša velice toužil po tom, aby měl Davida ve svém běžkařském družstvu, protože to byla skvělá metoda, jak mu ty jeho žerty oplatit. Více v kapitole 8

2. Přednáška o soukromí

No, když jste na pokoji s osobou, jako je naše Eliška, nemáte to jednoduché. Především proto, že Éla, neví, co je to osobní prostor. Nejhorší chvilky nastávají, když se jdete koupat. To už Eliška VŮBEC neví, co je to soukromí. A když Eliška lezla za Pavlou už čtvrtý den, Pavla jednodušše ztratila nervy. Rozzuřeně se za Eliškou otočila a prohlásila: „Hej, říká ti něco soukromí?"
Eliška: Soukromí neexistuje.
Pavla: Ne soukromí je tady, tady všude kolem nás, tak vypadni!
Eliška: *rozhlíží se kolem sebe* teď zrovna ne!

Tak takhle to u nás chodí😀

3. Placák se stěnou.  z pohledu @katkarackova3

Nikdo neví důvod, který podnětil Pavlu k tomu, aby si plácla se stěnou. Ale probíhalo to následovně:

Bylo obvyklé osobní volno před večeří. Všechny jsme dělaly obvyklé věci: já plnila funkci knihomola, Eliška pařila na iPodu a Pavla se myla, jelikož na ni vyzbyla koupelna jako na poslední. Už od rána měla velmi dobrou náladu, kterou neotřásly ani dvě pětikilometrové běžkařské výpravy. Vtom se rozrazily dveře a z nich vyšla oblečená Pavla s úsměvem na rtech. Najednou se po očku podívala na rám dveří, napřáhla se a vrazila tomu rámu pořádnou facku.

Už se vám stalo, že vám na zem spadla učebnice a pleskla sebou o podlahu, až se to rozléhalo po celé chodbě nebo místnosti? Tak asi tak to plesklo, když Pavlina optimistická ruka zasáhla kovový rám dveří. Trochu to připomínalo zvonění zvonu v Big Benovi spojeným s čvachtnutím toho slizího strašidla z Hotelu Transylvánie (jestli to znáte). Já a Eliška jsme na ni koukaly pohledem, který pochyboval o jejím duševním zdraví. No a co se stane, když plnou silou zasáhnete kovový rám? Pochopitelně to bolí asi tak, jak to je slyšet = hoooodně. A Pavla plná neutuchajícího optimismu se dala do smíchu a přitom si držela svou rudou ruku.

4. Gagarin.        z pohledu @katkarackova3

Třída se rozdělila na dvě skupiny
Jedna šla sjezdovat na červenou sjezdovku a ta druhá šla na dětský svah. Tam šli čtyři holky, které jenom běžkovaly včetně mě. A s námi šla i Eliška, která se teprve učila na lyžích. Byla navlečená v lyžarských botách, teplé bundě a v náručí měla lyže(připomínala mariňáka). Vzhledem k jejím botám šla asi dvacet metrů za námi. Šli jsme do půjčovny, aby si jen-běžkařky půjčily vybavení. Pan Nový šel v čele s běžkami přes rameno (sjezdoval na běžkách jako správný sebevrah). Najednou se otočil a pohlédl na odhodlaně kráčející Elišku a pronesl fatální větu:

„Pozor dámy, náš Gagarin jde!"

Celá skupina pochopitelně lehla smíchy.

5. Amundsenova výprava

Nastal asi pátý den, kdy jsme všichni byli úplně vyřízení, ale my mušketýrky jsme opět jely na běžky. Asi na čtvrtém kilometru se dostavila tak trochu krize, které by nepomohl ani ten největší energy drink. V protisměru kolem nás právě jela asi stoletá babka, která mi nevím proč připomínala naši domovnici. A pan Nový se ukázal jako šarmantní konverzátor, protože když se na nás ta vykopávka podívala, tím nejvážnějším hlasem, jakého byl schopen, použil velmi potupnou vět: „Víte, tohle je moje Amundsenova výprava, míříme na jižní pól zachránit pana Amundsena." Vlastně by to mohla být pravda, kdyby jsme nejeli na sever. V tu chvíli jsem byla ale tak vyřízená, že mi to bylo jedno.