"Připadá mi, jako bych tě znal celou věčnost."
Píše se rok 1702, když se porvé setkají Daniel a Kateřina.
Jejich životy se střetnou i v přítomnosti, díky tomu, že se Daniel rozhodne nahrávat videa na YouTube.
Může se minulost opakovat?
Dante usedl za svůj pracovní stůl s myšlenkou na svou drahou Beatrice. Své psací pero namočil do inkoustu a začal psát na kousek papíru. Jeho oči se zalily slzami, když psal část se samotnou Beatrice. Oh bože, jak mu Beatrice chyběla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
1702
Mé oči se otevřely pod přívalem slunečního svitu, který procházel skrz okno v našem pokoji. Nevím, kolik mohlo být hodin, ale věděla jsem, že už je nejspíš čas vstávat. Dnes budou ve městě trhy na které jsem se už dlouho těšila, pokaždé tam chodíme s otcem a obdivujeme věci, které si nemůžeme dovolit.
Pak je tu ovšem ještě jeden důvod, proč jsem se tak moc těšila, pokaždé, u nádherného stánku, je se svými rodiči chlapec přibližně v mém věku. Přesně tak si představuji ideálního chlapce, jeho vlasy, které nejsou ani dlouhé ani krátké, postava ani ne moc hubená ani ne moc silná, oči, které září překrásnou smaragdovou barvou, jeho rty, které jsou přenádherně tvarované. Možná si myslíte, že přeháním, ale je to doopravdy tak.
Na minulých trzích jsem u stánku pozorovala jejich zboží nejméně hodinu, jen proto, abych se ho mohla ptát na různé věci. To mi připomíná, jeho hlas. Jeho chraplavý hlas, který vám nažene husí kůži hned, jak ho uslyšíte.
Nemyslím si, že by mě bral stejně, jako já beru jeho, v jeho očích nevidím žádné jiskry, které by naznačovali myšlenky na to, že bychom mohli být spolu.
Opět mi to připomíná mého oblíbeného básníka, on je má platonická láska a to i přes to, že o něm skoro vůbec nic nevím. Nevím, kde žije ani kolik je mu přesně let, dokonce ani neznám jeho jméno. Nevím o něm vlastně vůbec nic.
Nevěřím v lásku na první pohled, věřím na to, že vás osoba může na první pohled poblouznit, lásku můžete pociťovat až k někomu, koho dobře znáte, ale s tímto chlapcem je to naprosto jiné, nikdy jsem to nezažila. Stačil jeden pohled do jeho očí a věděla jsem, že on musí být ten pravý.
Mé nohy si to zamířily do koupelny, kde jsem si vlažnou vodou opláchla obličej. Své vlasy jsem učesala a sepla je do drdolu na týlní části hlavy, aby mi nelezly do obličeje a odebrala jsem se ke stolu. Zde už na mě čekal chleba a voda, jako každé ráno. Snídali jsme jako skoro vždy bez matky, ta už byla dávno na zámku aby připravila snídani pro našeho krále.
Hned, co jsme dojedli, jsme se převlékli do jiného oblečení a vyrazili jsme na již zmiňovaný trh. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale onen krásný stánek s krásným chlapcem a jeho rodiči nikde. Když v tu chvilku, když jsem chtěla jít zpátky za mým otcem a bratrem do mě narazil chlapec vyšší postavy, jeho ruka mě chytila za paži, což zabránilo pádu. Chtěla jsem mu vynadat, aby dával pozor na cestu, ale když se mé oči shledaly s jeho, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Stál tam, zadýchaný, natisklý jeho hrudí na té mé, v dlani držel pevně mou paži a jeho oči koukaly do těch mých. Z blízka jeho oči zářily ještě víc zeleněji, než když stál za stánkem. Ani jsem si nevšimla, že na mě mluví, protože jsem tak dlouho obdivovala jeho bezchybný obličej
Jeho rty se pohybovaly ladně, stejně bezchybně, jako byl on celý.
"Prosím?" Zakroutila jsem trošku hlavou, abych se mohla vzpamatovat, ale vůbec se mi to nedařilo, jeho rty mě tak přitahovaly, že jsem na ně stále musela koukat.
"Moc se ti omlouvám, jdu pozdě do našeho stánku, proto jsem nedával pozor, můžu ti to nějak vynahradit? Byl to docela silný náraz, nebolí tě něco?" Jeho pravý koutek se zvedl a to zapříčinilo jeho nevinný úsměv. Jeho dech byl naprosto vyrovnaný a to i přes to, jak sám naznačil, musel velmi spěchat.
"Jsem v pořádku, myslím. Až mě napadne nějaká náhrada za to, že jsi do mě strčil, rozhodně ti jí přijdu říct, dobře? Teď už bys nespíš měl jít do stánku, když meškáš." Pousmála jsem se, proč jsem mu neřekla rovnou, že bych se o něm ráda něco dozvěděla? Proč dělám, jakoby se vůbec nic nestalo?
"Potom tedy doufám, že přijdeš velmi brzy." Přikývl a odebral se ke svému stánku, který zatím jeho rodiče postavili.
Mé srdce tlouklo jako o závod, když jsem se koukala na jeho postavu. Dokonce i jeho chůze byla bezchybná, jak může být někdo tak dokonalý? Ještě jednou se na mě s úsměvem otočil a pak už začal rodičům pomáhat se stánkem.
Vyhledala jsem svého otce a bratra a snažila jsem se nemyslet na jeho ruku obmotanou okolo mé paže, jeho dotyk byl tak jemný, ale zároveň drsný. Stále jsem z mé paže cítila teplo z jeho dlaně, teplo, které mi bylo velice příjemné.
I přes to, že jsem se na to snažila nemyslet jsem nad tím přemýšlela tak moc, že se mi můj otec a bratr okamžitě ztratili. Ani nevím jak nebo proč, mé nohy si usmyslely, že jejich jediný cíl je mně už dobře známý stánek. Okamžitě, jak jsem se před ním ocitla se na mě usmál a promluvil.
"Tak už jsi přišla na to, čím bych ti to mohl vynahradit?"
"Ano, přišla, chtěla bych se o tobě něco dozvědět,..?" Chtěla jsem ho oslovit jménem, ale vzápětí mi došlo, že ho stále neznám, proto jsem mu naznačila, že jeho jméno je mi zatím neznámé.
"Mé jméno je Daniel, rád ti o sobě něco řeknu, pokud mi o sobě něco řekneš i ty,...?" Udělal na konci věty to samé, co já a já jsem se kvůli tomu musela usmát.
"Jsem Kateřina a tvou nabídku ráda příjímám." Přikývla jsem na souhlas a čekala jsem, co se bude dít dál.
