Ninjago: Dívčí síla!

Ďábelský plán

Neil se dokázal celých deset minut hádat s Colette, kdo potáhne vepředu. Neil prohlašoval, že je starší, je kluk, má větší sílu a nehodlá nechat holku dělat chlapskou práci. Samé logické argumenty. Zdálo se mu ale, že Colette nejspíš nechala logiku v posteli. Pořád si vedla svou, že sílu na to má dost a stejně musí trénovat na kluka. Neil nechápal, že jí to Sensei nakonec uznal. Copak se všichni zbláznili?

Když o něco později utíkali po prašné cestě a za sebou táhli dřevěnou dvojkolku naloženou zbraněmi, Senseiem a jeho oblíbeným čajem, a Neil se při běhu pořád musel dívat na Colettina záda, pořád přemýšlel, kde se to vlastně celé pokazilo.

"Kde tě Sensei vůbec našel?" naklonila se k němu zničehonic Jane. Neil se na ni zmateně podíval. Po pohledu, který by hlásal do světa, že absolutně nesouhlasí s diskriminací žen, nebylo ani památky. Za běhu si ho zvědavě prohlížela a usmívala se od ucha k uchu.

"V kovárně rodičů," zahučel.

"Mě našel, když jsem testovala křídla." Odmlčela se, zjevně aby mu dala prostor vyjádřit údiv nebo se aspoň zeptat, jak to myslí. Vypadala zklamaná jeho vlažnou reakcí, ale brebentila dál. "Sestrojila jsem si křídla z odpadu. Víš, z takových těch starých trubek a podobně. Bláznivý, co? To jsem celá já. Jenže ono to vypadalo, že to fakt poletí."

"Nech mě hádat," ozvala se zepředu Colette. "Neletělo."

"No, chvilku jsem visela ve vzduchu," zazubila se Jane. "Ale pak jsem proletěla oknem... Víte, co by mě zajímalo? Jak nás vůbec hledal. Když pátral po klucích, proč nakonec narazil na nás? Cítil v nás nějaký skrytý potenciál?"

"Je to dost možné," připustila Zeki. "Mě třeba našel na dně zmrzlého jezera."

"Kdeže?" neudržel se Neil. Jane se nepatrně zamračila.

"Překonávám rekordy," objasnila Zeki. "Zatím mám nejvíc pět minut pod vodou. Nic moc, co? Musím se ještě hodně zlepšit."

"Nic moc?! Zeki, měla by sis rozšířit zorný pole," otočila se na ni Colette. "Já to nevydržím skoro ani třicet sekund."

"A co ty, Col?" nadhodila Jane. "Kde se tobě obrátil život o sto osmdesát stupňů?"

"To snad ani nestojí za řeč..."

"Ale jo," naléhala Jane. "No tak, Col, mě to zajímá."

"To jste si to nepovykládaly během výcviku?" žasl Neil. Těm ženským to fakt moc nemyslí.

"Jistě sis na vlastní kůži vyzkoušel, že jsme měly jiné věci na práci," zchladila ho Zeki.

"Jo, Sensei nás nenechal na pokoji. Tak co, Col?"

"Snažila jsem se vyšplhat na Horu tisíce schodů. Víte, kde to je, ne? Zkoušela jsem jen své možnosti. Ani jsem se nedostala na vrchol."

"Protože tě v půlce cesty přepadl Sensei," hádala Jane. "Jak překvapivé."

"Stát," ozvalo se zezadu. Zeki zareagovala jako první a dvojkolka se na vteřinku ocitla jedním kolem ve vzduchu, když ostatní s heknutím narazili do tyčí před sebou. Uslyšeli, jak vzadu v povoze cosi řachlo.

"Jsme na místě," zašeptal Sensei.

Ukryli povoz v křoví a připlížili se k rozsáhlým jeskyním, kompletně okupovaným kostlivci.

"Jeskyně beznaděje," vydechl Sensei. "Zdá se, že už hledají Kosu zemětřesení."

"Támhle je Samukai." Zeki ukázala na jednu z nejvyšších věží z kostí, co tam stála. "A má mapu."