Býval to youtuber [1]

Kapitola 1

Ráno jsem vstávala v sedm hodin. Narychlo jsem se oblékla, naposledy pohlédla na byt, ve kterém jsem strávila podstatnou část svého života, povzdechla si a zamkla. Zazvonila jsem na paní Novotnou, se kterou jsem se už včera domlouvala. Její manžel, pan Novotný, byl vlastník tohoto minipaneláčku – měl jen tři patra, takže o nic velkého se skutečně nejednalo – a dnes už pracoval. Dělal pekaře a pracoval v podstatě od rána do večera. Včerejší domluva zněla, že ráno okolo osmé zazvoním, předám klíče od svého bytu a rozloučím se.

Paní Novotná otevřela asi po dvou minutkách. Vypadala trochu rozespale, ale nedávala to na sobě znát. Byla to už starší paní, mohlo jí být kolem sedmdesáti. Předala jsem jí klíče, poděkovala za bezpečné zázemí, které mi byt poskytoval, a jako malé poděkování předala bonboniéru. Pak jsem už vyrazila na vlak. Odjížděl v devět hodin a mířil přímo do Prahy. Na hlavním nádraží na mě, dle domluvy, měla čekat kamarádka Áďa, se kterou jsem se domlouvala na společném bydlení. Neměla jsem moc věcí, byl to jeden větší kufr, takže ani nebyl problém dostat se na nádraží a následně do vlaku.

Nasedla jsem do kupé, kufr nechala na zemi, protože tak lehký, abych ho dala do přihrádky nad hlavou, skutečně nebyl. Otevřela jsem si knížku, zapnula si do sluchátek hudbu a vlak se začal rozjíždět. Měla jsem před sebou dvě a půl hodiny dlouhou cestu. Než jsem se nadála, usnula jsem.

Probudila jsem se asi po dvou hodinách, když vlak zastavil na nástupišti v Kolíně. Líně jsem se protáhla. Věděla jsem, že už za chvilku dojedeme do Prahy.

Na hlavní nádraží vlak dorazil v půl dvanácté. Když se mi podařilo se z něj vydrápat, hned jsem uviděla svou kamarádku Áďu, mou nejlepší kamarádku ze střední. Dříve byla také Olomoučák, ale po gymnáziu se sebrala a odjela do Prahy. Po odjezdu z Moravy toužila dlouho, a dokonce ji přijali i na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kam se toužila dostat od prvního ročníku na gymnáziu. A tak se odstěhovala do hlavního města. A já teď jela za ní a po dlouhých pěti letech jsem ji zase viděla. Nadšeně jsme si padly do náruče a začaly si nadšeně sdělovat novinky. Mluvily jsme sice spolu minimálně dvakrát týdně jak po telefonu, tak přes Facebooku, ale osobní dialog se zkrátka elektronickému nevyrovná.

Pomalu jsme se přiblížily až k jejímu autu, do kterého jsem si hodila kufr a nasedla na sedadlo spolujezdce.

„Takže ty budeš teď psycholog, já jsem právnička. My budeme za chvíli samy případy pro psychologa."

Její poznámce jsem se zasmála: „Jo, vybraly jsme si jedny z nejnamáhavějších zaměstnání."

Auto přijíždělo k panelovému domu a Áďa zaparkovala na parkovišti. Nebydlela od hlavního nádraží rozhodně daleko, v pohodě by se to dalo dojít pěšky.

„Takže... ty už zítra nastupuješ?" zeptala se zvědavě, když stoupala po schodech do druhého patra, kde jsme – dle informací, které jsem se zatím dozvěděla – měly bydlet. „Tak to možná budeš mít trochu problém," uchechtla se a odemkla dveře.

„Překvapení!" ozvalo se bytem, až jsem leknutím nadskočila. V bytě byli mí přátelé i rodina, stáli vedle sebe a začali zpívat: „Hodně štěstí, zdraví..." Stála jsem překvapeně ve dveřích, protože jsem si stále nějak nedokázala uvědomit, že je skutečně sedmý duben, den mých šestadvacátých narozenin.

„Všechno nejlepší, Lucko!" zařvala má pětiletá sestra a vrhla se ke mně, aby mě objala.

„Ach, děkuju," zamumlala jsem dojatě. „Děkuju vám všem... To je... moc milé překvapení!" A skutečně bylo.

Se svou rodinou jsem se vídala jednou týdně, vždy v sobotu, když jsem je jezdila navštívit. Bydleli jen kousek ode mě a momentálně mě dost překvapovalo, jak je Áďa zatáhla až sem do Prahy.

Áďa otevřela šampaňské a nalila každému trochu do skleničky. „Tak na zdraví!" zvolala a všichni jsme si přiťukli. Neměla jsem moc dobrý pocit, že piju před svým prvním dnem v práci, zítra bych se měla skutečně reprezentovat. Na druhou stranu jsem ale věděla, kde jsou přibližně mé hranice a kolik toho můžu vypít, abych se zítra neprobudila s kocovinou. S takovými spolužáky, jaké jsem měla na gymnáziu a později i na vysoké, se člověk zkrátka svoje hranice naučí znát.

Oslava probíhala dlouho do noci. Vyprávěli jsme si navzájem různé historky a zážitky ze svých životů, které jsme ještě neznali, trochu popíjeli a ujídali k tomu slané brambůrky, oříšky a chlebíčky, které někdo z mých přátel přinesl. A já si rozbalila pár dárečků, které jsem dostala.

Okolo jedenácté se to začalo trochu rozpouštět a přátelé pomalu odcházeli do svých domovů. Jen s mamkou, taťkou a sestrou byla Áďa domluvená, že u nás zůstanou do rána. Umyli jsme tedy nádobí a už se začali připravovat ke spánku. Do postele jsem zalehla v půl dvanácté a po dnešním mírně vyčerpávajícím dni jsem ihned usnula.

Trošku delší kapitolka než včera... :-) Jinak se omlouvám, včera jsem ji už vydat nestihla. Takže zatím je to asi trochu nudné, s další kapitolou se to možná začne trochu rozjíždět. Jinak jste mě velmi překvapili, protože jen za včerejšek, přibližně za pět hodin, úvod získal 4* ... Já vás miluju, lidi! :-) Tak se mějte a užívejte dne! Pěkný víkend! :-)

Za korekci textu děkuji Nikol_Seven :-)