Býval to youtuber [1]

Kapitola 7

Odložila jsem mop a poměrně šťastně pohlédla na odvedenou práci. Kancelář se blýskala čistotou a já se pomalu začínala chystat k odchodu. Nastala pátá hodina odpolední a já – plná nervozity – jsem zamkla svou kancelář a vystřelila z psychologického centra. Uvažovala jsem, jak se o tom zmíním své kamarádce. Dneska bude také už doma, podle toho, co říkala včera. Vlastně Áďa nevěděla, co se děje. Nevěděla, že se mám dnes v šest setkat s panem Malým za účelem společné řeči. A až do chvíle, kdy jsem stanula před dveřmi našeho bytu, jsem přemýšlela, zda jí to skutečně říct.

Odemkla jsem a vklouzla dovnitř. Narychlo jsem se převlékla, umyla, připravila a opět vyletěla z bytu. Jak už jistě víte, ráda si nechávám nějakou časovou rezervu.

Když jsem se chystala k odchodu, zaslechla jsem jen z obýváku: „Martin?" Usmála jsem se. Za tyhle až detektivní schopnosti jsem ji vždycky obdivovala.

„Jak jsi na to, prosím tě, přišla?" zeptala jsem se fascinovaně a opřela se o zeď.

„Zjistit jméno číšníka, který tě obsluhuje, fakt není ten největší problém. A toho, jak jste po sobě včera házeli očima, i když jste to asi oba duševně popírali, by si nevšiml snad jenom slepej," zasmála jsem se.

„Tak já letím."

Vyšla jsem sebevědomě ke dveřím, když jsem zaslechla své jméno. „Lucko? Přeju hodně štěstí!" Usmála jsem se, poděkovala a odešla.

Naštěstí cesta nebyla příliš dlouhá, a tak jsem před restauraci, kde jsem měla dohodnutý pohovor, dorazila za pět minut šest. Chvilku jsem před ní čekala a uvažovala, zda je to skutečně dobrý nápad, když jsem se rozhodla stisknout kliku. Dveře se ale bohužel neotevřely, naopak jen mírně zarachotily.

Až teď jsem si všimla, že je na nich nápis: „V pátek 25. 7. z důvodu dovolené majitele zavřeno."

Hlavou mi v tu chvíli problesklo několik myšlenek. Od „Páni, zrovna dneska, jak zajímavé...", až po „Fajn, teď jsem si stoprocentně jistá, že toho člověka už nikdy nechci vidět...".

Už jsem se otáčela k odchodu, když jsem za sebou zaslechla rachot klíčů v zámku a veselý hlas: „Slečno Dlasková, přece byste mi teď nezmizela?" Překvapeně jsem se otočila na člověka, který stál ve dveřích s úsměvem na rtech a mírně se opíral o stěnu. Proklouzla jsem kolem něj a vešla do otevřených dveří.

„Vy máte dnes zavřeno?" ptala jsem se překvapeně.

Kývl: „Majitel má dovolenou. Ale ví o nás, říkal jsem mu to. Nebyl sice dvakrát nadšený, ale ví, že na mě se může vždycky spolehnout."

Usmála jsem se. „A co jste mi chtěl říct? Potřeboval jste si nutně promluvit."

Místo odpovědi mi přátelsky nabídl čaj. S poděkováním jsem odmítla, tak alespoň nalil do dvou skleniček trochu vody a poukázal na židli, abych se posadila.

„Je mi líto, co jsem udělal," spustil okamžitě a vzdychl si, „nechtěl jsem Vás nějak naštvat, přivést do úzkých, nebo dokonce urazit. Nějak jsem se v tu chvíli neovládal a docela mě to mrzí, když si teď vzpomenu, co se stalo... To, co jste mi říkala... Chápu to, a když jsem nad tím přemýšlel, přicházelo mi to čím dál tím víc rozumné."

„To je v pořádku, nic se nestalo," odpověděla jsem a s úsměvem se na něj podívala. „A už se cítíte lépe?" zeptala jsem se opatrně, i když jsem netušila, jaká přijde reakce. Přeci jen tohle už nebyla terapie. Seděli jsme v restauraci. V osamělé restauraci. Sami dva, u stolu, se dvěma sklenkami vody.

„Víte, jsem rád, že se na mě nezlobíte. Měl jsem z toho celkem výčitky svědomí." Vstal od stolu a přesunul se za barový pultík. „Nedala byste si třeba víno?" Nechápavě jsem pozvedla obočí. Když si všiml mého výrazu, nedokázal zabránit smíchu „Nebojte, nevypíjíme zásoby naší restaurace, vzal jsem jedno z domova."

„Koukám, že jste se na mě pečlivě připravil," zamumlala jsem spíš pro sebe, ale podle jeho záhadného úsměvu jsem poznala, že on to určitě slyšel také. Ke stolu se vrátil už s otevřeným bílým vínem a dvěma skleničkami. Do každé z nich trochu nalil.

„A co tato práce, baví Vás?" nadhodila jsem téma. Nevěděla jsem, jestli mu toto téma nebude nepříjemné, kupodivu se ale ihned rozmluvil.

„Dřív jsem chtěl dělat v některém z restauračních zařízení, dokonce jsem studoval hotelovou střední školu. A v určitou chvíli mého života jsem dokonce přemýšlel nad tím, že to bylo absolutně zbytečné. Ale teď jsem za to celkem rád. Mám nějakou práci, se kterou mám nějaké zkušenosti, a myslím, že tak to bude probíhat do konce mého života." Pohlédl na mě, jakoby právě odříkal text, který se několik hodin učil, aby ho uměl zpaměti a po mně chtěl, abych se vyjádřila, zda neřekl něco špatně.

„K natáčení byste se vrátit nechtěl?" zeptala jsem se opatrně. Chvíli se zahleděl za mě do dálky, očividně uvažoval, co odpovědět.

„S YouTube jsem prožil nejkrásnější léta svého života. Ale myslím, že v současnosti, ani do budoucna to nemá smysl se k tomu vracet. Lidi mě už teď nesnáší. Byl bych jen jeden z těch odpadlíků, jeden z těch, ze kterých si ostatní pořád utahují." Chápavě jsem si vzdychla.

„A co Vaši přátelé? Měl jste nějaké přátele youtubery, ne?"

Opět ten pohled do prázdna, který však, i poté, co začal vyprávět, přetrvával. Vzpomínal na chvíle se svými přáteli, které mu teď stoprocentně chyběly. „Měl jsem spoustu dobrých přátel, kteří při mně stáli. Když jsem mluvil o tom, že skončím, většina z nich to myslela jen jako vtip. A když jsem skončil ze dne na den a smazal Facebook, většina z nich to pochopila. Vlastně většinu z nich mám v přátelích dodnes, ale tak nějak normálně se bavím jen se dvěma z nich."

Posmutněla jsem: „To je mi líto. Víte, myslím, že byste to měl zkusit. Až se někdy zase uvidíme, promluvíme si o tom. Myslím, že dnešní večer by měl probíhat za přátelské a úsměvné atmosféry."

Kývl a trochu vyděšeně se na mě podíval. „Chcete mě vidět znovu? Myslíte, že jsem na tom zase špatně?"

Zavrtěla jsem hlavou: „Samozřejmě tím nemyslím, že byste se měl zastavit v psychologickém centru. Myslím zase nějaké takovéto setkání u sklenky vína a sdělení nejdůležitějších novinek." Všimla jsem si, že se mu při mých slovech trochu rozzářily oči.

Mírně jsem pozvedla skleničku vína: „Tak... na tykání? Já jsem Lucka."

„Martin," oznámil s úsměvem a přiťukl si se mnou svou skleničkou.

Za korekci textu děkuju Nikol_Seven :-)