Býval to youtuber [1]

Kapitola 14

V sedm ráno mě probudilo zazvonění budíku. Vyděšeně jsem sebou trhla, nečekala bych, že o své dovolené budu vstávat téměř za tmy - ano, skutečně už (nebo ještě?) je zase venku tma. Jeden z důvodů, proč nesnáším podzim.

Otočila jsem se a málem spadla na zem. Chvilku jsem překvapeně přemýšlela, kde to jsem, když jsem však uviděla Martina opírajícího se o linku a usrkávajícího z hrnku kávy, vzpomněla jsem si, že dnes je jeho velký den. Dnes se po dlouhé době ukáže před velkým množstvím lidí, kteří jsou cílovou skupinou jeho videí. A proto jsem vlastně tady, vždyť už včera jsem mu slíbila, že mu pomůžu s přípravou. „Nemáme zpoždění?" vysoukala jsem ze sebe jedinou větu, která mě v tu chvíli napadla. Zavrtěl hlavou a opět se trochu napil horké kávy. „Vyrážíme přibližně za hodinku, takže času máme dost," oznámil a odešel si do pokoje ještě něco zabalit.

Vstala jsem z pohovky a odebrala se do koupelny, kde jsem se trochu zkultivovala. Těšila jsem se jako malé dítě, až uvidím, jak probíhají tyhle jejich youtube akce, uvidím Martinovy kolegy. A hlavně až uvidím, jak jeho sledovatelé Martina přivítají. „Když ho uvidí naživo, neubrání se pozitivním reakcím," říkala jsem si. Zkrátka jsem si nedokázala představit, že by Martin nebyl přivítán kladně - už včera jsem to s ním probírala. Na takových akcích to není zvykem. Ať pozve organizátor kohokoliv, potlesk se strhne vždycky. Ať už minutový, nebo třeba jen na pět vteřin. Vylezla jsem z koupelny a také si uvařila kávu. Narychlo jsem ji vypila a pak už jsme společně s Martinem vyrazili z jeho bytu na autobusovou zastávku.

Když jsme pomalu mířili ke kinu, kde se mělo Cinetube konat, naklonil se ke mně a zašeptal: „Hlavně doufám, že tě ta atmosféra moc nevyděsí, ale...co si tak pamatuju, když jsou youtubeři pospolu, chovají se jako..." Chvíli přemýšlel, jaké vhodné přirovnání zvolit, než se smíchem zamumlal: „Stádo opic." Dostala jsem záchvat smíchu, ale někde hluboko uvnitř jsem cítila mírný neklid. Nevěděla jsem, co mě má čekat, ale to už jsme byli nebezpečně blízko. Před kinem už stálo několik dodávek a Martin zavolal Markusovi, že jsme dorazili. Po chvíli nám onen člověk přišel otevřít. Radostně se s Martinem přivítal. „Technika se momentálně připravuje, děcka přijdou přibližně za půl hodiny, asi o 15 minut později je vpustíme dovnitř, takže času je dost. Běž se podívat do backstage, zatím nikdo kromě mě neví, že ses měl dostavit," informoval nás s milým úsměvem a ukázal na dveře do zákulisí, ke kterým jsme společně zamířili. „Připravena?" zeptal se Martin a já se zatnutými zuby kývla.

Dveře se otevřely a ruch konverzace za nimi během jedné sekundy ustal. V místnosti nastalo trapné ticho, jak všichni, kteří zde byli, těkali očima ze mě na Martina. Měla jsem sto chutí někam se odklidit. Zalézt a nevylézt. Utéct. Zkrátka jakkoliv ukončit tuhle trapnou situaci. Jeden z kluků z místnosti - mohlo mu být snad dvaadvacet - toto dilema ukončil za mě. „Ty vole, Ati, ty máš holku!" vykřikl snad moravským přízvukem, seskočil ze stolu a vyrazil Martina přivítat jakýmsi pěstním pozdravem. „To někdy musíme zapít, kulíšku!" volal se smíchem. Nenápadně- nebo jsem si aspoň myslela, že to bylo nenápadně- jsem Martinovi šťouchla do ramene. Ten si jen odkašlal. „Samozřejmě to není moje holka," oznámil všem v místnosti se širokým úsměvem, „jsme... přátelé." Onen kluk, který se mi o pár vteřin později představil jako Vláďa, ho se soucitným úsměvem poplácal po rameni.

Po chvíli se v backstagi objevil Markus a zavolal většinu youtuberů, aby se šli podepisovat fanouškům. V zákulisí jsme tedy po nějaké chvíli zůstali sami. „Tak," zeptal se Marťas s pozvednutým obočím, „co říkáš na mé přátele?" Usmála jsem se: „Jsou to blázni. Jako ty." Trochu mě šťouchl do ramene a následně začal vytahovat kameru. „Natočím si pár záběrů do vlogu ze Cinetube," oznámil mi, odložil kameru na stolek a začal do ní mluvit: „Takže čaues lidi, já jsem Ati a momentálně jsem se zcela neočekávaně objevil na Cinetube. Nikdo o tom neví a za chvilku se objevím na scéně, tak se uvidí, jaká bude vaše reakce!" Vypnul kameru a otočil se na mě. „Promítání by mělo začít do deseti minut, takže během chvíle přijde vítání youtuberů. Markus mi napíše SMS, my se přesuneme pomalu k pódiu, a když mě Markus uvede, naběhnu tam. Natočila bys to? Já si na mobil natočím pár záběrů z pódia, ale potřeboval bych i pár záběrů z pohledu diváka," prosebně se na mě podíval a já nadšeně souhlasila. I mě velmi zajímalo, jak bude Martin diváky Cinetube přijat.

Během několika vteřin mu skutečně přišla zpráva, a proto jsme se vypravili k zákulisí pódia cestou, kterou nám popsal Markus. „A nyní bych chtěl na pódiu přivítat jednoho youtubera. Někteří z vás ho možná neznají, ale doufám, že většina ano. A doufám, že ho přivítáte pořádným potleskem, protože tento youtuber byl bohužel nucen některé zastávky Cinetube vynechat!" slyšeli jsme a přidali do kroku. Martin zapl kameru, prosmýkl se okolo youtuberů čekajících v zákulisí pódia a vběhl na scénu přesně ve chvíli, kdy Markus zakřičel do mikrofonu: „Přichází Ati!"

V sále se rozhostilo opět hrobové ticho. Marťas má asi vzácný dar, že dokáže lidi během několika okamžiků utišit, protože tohle se stalo dnes už podruhé. Na rozdíl od jeho přátel, kteří ho přivítali se smíchem a nadšením, začal dav diváků překvapeně šumět a potlesk vystřídalo nespokojené bučení. Výkřiky, které se ozývaly, nebyly rozhodně vlídné, spíše útočné a nesnášenlivé. Martin se zaraženě rozhlédl po lidech, převzal od Markuse mikrofon a tiše si vzdychl. „Celou tu dobu," začal, „jsem si myslel, že to dělám pro vás. Nechci si tu teď vylévat srdce a nechci, aby to znělo jako zoufalý výlev psychicky nevyrovnaného člověka, i když si to tak asi vyložíte. Ale čekal jsem, že se najde aspoň někdo, kdo si bude mé tvorby vážit. Chápu, možná tu nějaký takový sedí a nechce se projevit. A chápu, možná bych neměl soudit jen na základě jednoho města, které jsem po dvou letech navštívil. Ale já to řeknu zcela jednoduše a zcela upřímně- zklamali jste mě! Nečekal bych, po tom všem, co jsme spolu prožili, že mi tohle uděláte. Má videa se nezměnila, pořád do nich dávám všechno, veškerou svoji energii, čas a - peníze. Ano, přestal jsem kvůli nějakým osobním důvodům a chvíli mi trvalo, než jsem se dal do kupy, ale upřímně, copak člověku stojí za to vrátit se na takovouhle scénu?" Rozpřáhl ruce a opět si vzdychl: „Věřím, že mezi vámi je aspoň jeden člověk, který mě dříve podporoval. Nebudu vás teď žádat, abyste mě znovu začali sledovat. To je jen vaše volba. Nemůžu vás nutit do ničeho, co nechcete. I to už vím. A tak bych tu chtěl říct dvě věci. Tou první je, že se nemusíte obávat - video pro vás natočené samozřejmě nemám. A tou druhou je, že pokud se diváci youtuberů změnili v to, co tu vidím před sebou. Bude asi lepší, když skončím úplně." Předal Markusovi mikrofon a se slabým díky se pomalu sunul k zákulisí. Bylo mi jedno, že v sále přetrvávalo mrtvé ticho, které posléze Markus přerušil přivoláním dalšího člověka na pódium, schovala jsem kamerku do kapsy a vyběhla za Martinem.

Bylo mi ho neskutečně líto, když jsem viděla, jak míří k backstagi. Oba jsme čekali, že ho diváci přivítají s otevřenou náručí, i když jsme věděli, jak se k němu chovají na internetu. „Však oni pochopí, o co přichází," zamumlala jsem s úsměvem. Vím, bylo to slabé, ale byla to první věta, která mě v tu chvíli napadla, abych ho aspoň trochu uklidnila. Otočil se s děkovným úsměvem: „Ale prosím tě. Lepších jsou na internetu stovky. Kdyby mě opravdu chtěli vidět..." „Nemluv už o tom," přerušila jsem ho, „nebudem si kazit zbytek dne. Máme jedenáct hodin dopoledne, je krásný slunečný podzimní den a my si ho zničíme jedním malým neúspěchem?" Zvedl hlavu a usmál se: „Jsem v pohodě, vážně. Jen... mě to trochu mrzí..." Naše oči se opět setkaly. Opět přišel ten několik vteřin dlouhý pohled do očí. Ale tentokrát jsem nedokázala uhnout pohledem. Začal se pomalu přibližovat, až mě políbil.

Dveře backstage se rozletěly a Vaďák zahlaholil na celou místnost: „Hej, Ati, začalo promítání, nezajdeme ten dnešek někam zajíst a zapít?" Odtrhli jsme se od sebe a Martin už pomalu hledal slova překvapení, když osoba ve dveřích s pozvednutým obočím zamumlala: „Já věděl, že to nebude jen přátelství. No nic, nebudu vás rušit, hrdličky." Dveře se opět zabouchly a Marťas se na mě obrátil. „Vítej v mém youtube životě," zašeptal. „Ten tvůj život má do toho jejich ještě daleko. Promiň, ale ty momentálně slavný youtuber nejsi!" odporovala jsem se smíchem. „Když na sobě budu tvrdě makat, dostanu se mezi ty nejlepší," mumlal a mně nezbývalo nic jiného, než souhlasit. „Zvládneme to. Společně...," zašeptala jsem, než mě stihl opět políbit.

*****

A máme tu konec, vážení! :-) Teda, ne úplný, jak jsem vám vysvětlovala v informacích...
V pátek jsem kapitolku bohužel nestíhala a teď už máme před sebou pouze epilog, který vyjde doufám v pátek (A už bude bez těch mých trapných keců na konci :-D).

Tímto bych tedy první sérii ukončila a druhou začala zase nějak okolo toho června/července. :-) Chtěla bych vám všem poděkovat za to, co jste pro mě dělali, že jste mě podporovali a že jste příběh četli, komentovali a lajkovali. DÍKY! :-)

Za korekturu děkuji Nikol_Seven :-)