Sorry For Leaving -cz-one direction-dopsáno

Sorry For Leaving5

14. Srpen 2024

"Helen, přišel ti dárek, všechno nejlepší," dala jsem jí pusu na čelo.

"Od koho? Od koho to mám? "

".. od tvého strážného anděla. "

14. Červenec 2034

"Mami! Jsem přijata!" křičela jsem na celý byt.

"Helen, to je perfektní!" objímala mě máma. "A jinak všechno nejlepší k narozeninám drahoušku."

"To je ten nejlepší dárek jaký jsem mohla dostat! Vždyť já jsem přijata na tu nejlepší školu v LA!" máma se mnou těšila a do rukou mi podávala dárek od neznámého dárce.

"Mami, mám už 21, proč mi neřekneš, kdo to je?"

"Helen, některé věci prostě musí zůstat tak, jak jsou."

"Já vím, že to je od mého otce," vzala jsem dárek s sebou do pokoje a hned jsem ho rozbalila. 'Ou', pomyslela jsem si. V krabičce ležel náhrdelník s malým černým diamantem na stříbrném řetízku. Odhrnula jsem si vlasy a nasadila si ho na krk. Byl překrásný. Vzala jsem do rukou mobil a Obvolala všechny mé kamarádky, abych jim oznámila tu skvělou zprávu, že jsem přijata na vysokou školu múzických umění v LA.

2. Září 2034

Byl večer a já jsem si balila kufry, neboť o dva dny, v pondělí, jsem se stěhovala na školní internát.

"Helen Zbehňov sem," křičela na mě máma z kuchyně. Držela v rukou dopis ze školy. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem ho číst.

"Vážená slečno Helen Patigensová, vzhledem k tomu, že jste nereagovali na náš mail týkající se ubytování na internátním zařízení, jsme povinni Vás kvůli nedostatku míst ubytovat na pokoji se studentem mužského pohlaví. Omlouváme se Vám za způsobené problémy a doufáme, že to vyřešíme v co nejbližší době. V obálce přikládá klíč od pokoje. Ředitel školy Pan Inženýr Paul Given. " četla jsem nahlas.

Svět se nezhroutil, to jen máma se tolik pohoršovala. Dobalila jsem si poslední kufr a vyšla jsem ještě ven, rozloučit se s mou nejlepší kamarádkou ze stejné ulice, s Lucy.

Pondělí, 4. Září 2034

Otevřela jsem klidně oči a myslela jsem na to, jak strávím poslední prázdninový den, dokud mi netrklo, že jsem usnula. Moje máma byla už dávno v práci, pracuje v LA filmovém studiu jako režisérka. Rychle jsem vzala dva kufry a poprosila souseda, aby mě zavezl na vlakovou stanici. Bydleli jsme asi tak 20 km od Los Angels, takže vlaky tu chodili poměrně často. Nastoupila jsem rychle na jeden a usadila jsem se v kupé. Vytáhla jsem si s příslušného sáčku líčidla a trošku se upravila. Mám tmavé a tlusté obočí, nebarvím si ho, no vytrhávám aby mělo hezčí tvar. Řasy mám také husté, černé a dlouhé, tak ty úpravu nepotřebují. Nanesla jsem si na rty jen obyčejný broskvový lesk, který jim dodal jemný nádech oranžové barvy. Dala jsem si za ucho ještě pár vlasů a už jsem pobírala kufry, protože můj rychlík byl na místě.

Přišla jsem na univerzitu a na vrátnici jsem vyplnila dotazník pro studijní průkaz. Vzala jsem si klíč z peněženky a na orientačním plánu jsem hledala svůj pokoj 816. Našla jsem ji až na pátém patře. Zmáčkneš jsem kliku no bylo zamčené. Můj spolubydlící, jakož i všichni ostatní, už byl zřejmě na uvítacím ceremoniálu. Odemkla jsem si dveře a hodila věci na volnou postel. Na té jeho byl řád, co mě na klukovi udivovalo. Měl tam kytaru, nějaké tužidlo na vlasy a dva nebo tři časopisy. Vyběhla jsem rychle z pokoje, zamkla jsem a odešla jsem do haly, kde se ceremoniál odehrával.

"Pardon," protlačila jsem se skrz pár lidí do haly, ale ta už byla téměř plná. Sedla jsem si proto na schůdky, neboť má příšerně bolely nohy.

"Pst," zašeptal na mě černovlasý kluk. "Tady je volné," vzal do rukou svou kabelu na sešity a uvolnil mi tak sedačku vedle něj.

"Děkuji," zašeptala jsem.

"Mohla ses obléci lépe," popíchl mě dívajíc se na mé štíhlé nohy vyčuhující zpod letních šatů když jsem si k němu přisedla. Podívala jsem se kolem sebe a všichni byli oblečeni buď v kostýmech nebo v obleku. Podívala jsem se i na něj ai on měl na sobě košili a černé manšestrové kalhoty.

"Na, přehodil přes sebe toto," a dal si ze sebe dole šedé sako. Jak mi ho podával a já jsem děkovala, všimla jsem si, že celá jeho pravá ruka je potetovaná.

"Jinak já jsem Helen," usmívala jsem se na něj.

"Já jsem Noah," stejně mi daroval úsměv.

Ceremoniál probíhal fantasticky. Absolventi této školy zde předvedli svůj talent ze všech odvětí a po dvou hodinách jsme už konečně odešli na koleje.

"Tak děkuji," podávala jsem mu do rukou půjčené sako.

"Nemám tě doprovodit k pokoji?" Nahodil vtipně a podíval při tom na mě velkýma modrýma očima.

"Víš co, já si musím ještě vyřídit pár věcí ..." sklesle jsem na něj podívala. "Ale však se určitě nevidíme poprvé," usmála jsem se a rozloučili jsme se. Ještě na mě jednou zakřičel: "Já si tě najdu."

Byla jsem si vybavit nějaké věci jako je průkazka do školní knihovny, vzít si letáček o zájmových kroužcích a vybavit si stravování v jídelně. Celkově mi to trvalo asi dvě hodiny, bylo už půl čtvrté a já jsem si vykračovala schody na páté patro. Když už jsem pořád u dveří, zaslechla jsem zevnitř zvuk kytary a zpěv. Zastavila jsem a poslouchala jsem.

Otevřela jsem dveře.

"Oh," zmohla jsem se.

"You can't go to bed without cup of tea ..." zpíval a podíval se na mě. Jen se usmál a pokračoval dál. Zavřela jsem za sebou dveře a dívala něj jako geniálně zpívá. Usmíval se dokud nezazněl poslední akord.

"Noah!" Zaskočeně jsem řekla. Ani jsem nevěděla, jestli spíše pro to, jak krásně zpívá, zda pro to, že jsem se s Noahem opět setkala a dokonce je můj spolubydlící! "To není možné!" Zasmáli jsme se.

"Vidíš, já jsem říkal, že si tě najdu," objal mě.