Letěl jsem vzduchem. Všechno se kolem mě zpomalilo, viděl jsem převrácená kola před chvíli vybuchlého auta, jak stále zabírají do vzduchu, a plameny, které olizovaly karosérii, byly jediným světelným zdrojem v chladné noci. Moje vlastní motorka, na níž jsem se před necelými sekundami řítil křivolakou horskou silnicí, mi proletěla těsně kolem těla, spravila pár akrobatických otoček, potom se předním kolem zabodla do zkypřené půdy a svoji jízdu zakončila posledním saltem. Do vzduchu jako ohňostroj vylétla hlína. Zatímco jsem padal, všiml jsem si, že kousek ode mě se z hořícího auta škrábe ruka. Kde jsou ruce, tam je i tělo, což znamená člověk. Tedy v tomto případě upír.
Narazil jsem tvrdě na zem, udělal jsem pár neplánovaných kotrmelců a vyrazil si dech, chvilku jsem jen ležel a snažil se dát dohromady. Šťastně jsem zjistil, že nemám nic zlomeného. Na tohle polehávání jsem fakt neměl čas. Ten uvnitř naštěstí mlčel, nemusel jsem se tak ničím rozptylovat. Ještě jsem zkontroloval, jestli se mi nepřetrhl řemen na zádech, kde nosím mačetu, po tom všem nošení už vypadá dosti chatrně.
Rychle jsem vyskočil na nohy a plně se věnoval dohořívajícímu autu a hlavně jeho stále žijícímu obsahu, který se již do poloviny těla dostal ven. Jednal jsem rychle, vytáhl jsem z pod kabátu malou krabičku, vzal z ní jednu zelenou ampulku, kterou jsem rozlomil a prášek si nasypal do pusy, polkl jsem. Upír se již začal stavět na nohy. Zastrčil jsem krabičku zpátky a vytáhl svojí pistoli. Natáhl jsem závěr, nebyl čas mířit, upír se už rozhodl, že se ke mně vydá, nehledě na jeho přelomenou nohu, kterou vláčel za sebou. Stiskl jsem spoušť, ozvalo se uklidňující kovové cvaknutí a z hlavně vystřelila kulka. Zasáhla upíra do žeber, možná bych si i začal gratulovat, že jsem ho strefil, ale, tahle pro něj očividně neškodná rána, s ním nic neudělala. Konečně jsem pocítil účinky drogy, ale mnohem později než jsem očekával. Už předtím se mi zdálo, že ten člověk, co mi je prodal, není moc věrohodný, ale neměl jsem na vybranou, zastihli mě nepřipraveného. Člověk se přece chybami učí.
Vypálil jsem do upíra další kulky, tentokrát jsem mířil přesně. Upír se svalil na zem pár kroků přede mnou, přesvědčen, že jsem ho už dostal, jsem k němu přiklekl. Nemusím tedy líčit, jak jsem byl překvapen, když slizké prsty omotaly kolem mého kotníku. Někdy se hold člověk nepoučí.
Vší silou, díky droze několikanásobně větší, jsem upíra praštil rukojetí pistole do hlavy. Uslyšel jsem nechutné křupnutí lebky, na níž se vytvořila prohlubeň. Vytrhl jsem kotník ze sevření, které na chvilku povolilo, a vyletěl zpět nahoru. Jednou nohou jsem si to zamířil kopancem přímo na jeho čelist, nepěkně to zakřupalo. Upír zachrčel, vylomená čelist mu visela dolů, z úst mu odkapávala zčernalá krev. Stále se pokoušel sunout ke mně blíž. Na upíra nejnižší třídy byl nějaký moc odolný. Sáhl jsem po mačetě na mých zádech. Přisunul jsem se blíž k upírovi, dávajíc si už větší pozor a jediným švihnutím jsem mu přeťal čepelí krk, z něhož se vyřítila zatuchlá černá krev. Hlava se párkrát převalila na zemi s očima upřenýma na mě, tělo sebou mírně zaškubalo.
Oddechl jsem si. Čepel mačety jsem otřel do studené trávy. Droga ve mně stále proudila, využil jsem tedy čas a upírovo tělo i s hlavou přenesl, respektive dotáhl k dohořívajícímu autu, raději ho ještě spálím, nechci riskovat, že mě bude znovu nahánět po silnici.
Rychle jsem se vzdálil od strašného zápachu zkaženého hořícího masa. Zvedl jsem pošramocenou motorku a zkusil, jestli motor naběhne. I po té šílené jízdě naskočila. Přední kolo bylo trochu zašišatělé, celou cestu jsem strávil drncáním a pár chvil jsem měl i pocit, že spadnu. Droga ze mě již vyprchala a dostavily se nepříjemné vedlejší účinky, skoro jsem začal omdlévat a bylo mi příšerně. A to jsem měl jen jednu ampulku, navíc zrovna né moc kvalitní. Musel jsem se ale rychle dostat pryč, než se někdo v noci objeví a uvidí tu paseku, co jsem způsobil. Co si pamatuji z mé poslední návštěvy v této horské oblasti Čech, někde poblíž by tu měl penzion nebo hotel. To bude můj prozatímní cíl.
