Převrátil jsem se na druhý bok. Nejraději bych ještě prospal půl století, ale měl jsem divný pocit, který mi nedal pokoj. Otevřel jsem jedno oko a měl hned pocit, že oslepnu. Slunce se venku snad zbláznilo.Po dlouhé chvíli jsem se násilím vykopal z postele, zjistil jsem, že mi už pokojská vrátila moje oblečení. Nevypadalo zrovna jako nové, ale krev a hlína neštěstí zmizely.
Teprve teď jsem se podíval na digitální hodiny, tři hodiny odpoledne. To by šlo. S neblahým pocitem jsem uklidil zbraně do skříně, říkajíc si, že je teď nebudu potřebovat. Oblékl jsem se a pokusil se ze sebe udělat opět člověka. Dobře, po pár nezřetelných úpravách jsem to vzdal a vydal se na chodbu.
Nevím, co mě přinutilo se zastavit a zaposlouchat se. Něco bylo špatně. Na to že už bylo po obědě, bylo nějak moc ticho. Ne takové to uklidňující ticho, z tohohle šlo cítit něco zlověstného. Šel jsem chodbou dál, potom po schodech do přízemí. V tuhle chvíli jsem si začal nadávat, že jsem nechal pistol v pokoji. Neozbrojený jsem prošel kolem recepce do salónku s jídelnou. Nikde ani noha. Závěsy na oknech byly zatažené, konec místnosti už byl v černotě. Chtěl jsem se otočit a vydat se urychleně do pokoje, ale uslyšel jsem šouravé kroky z temného rohu jídelny. Ozvalo se tichounké zavrčení, začínal jsem rozpoznávat přibližující se figuru člověka, pak jsem viděl i jeho trhavou chůzi a jeho celkový otrhaný zjev podtrhovalo zkrvavené mastné tričko. Vlastně až v tuhle chvíli jsem si všiml, že je na stěnách a na podlaze krev, která se v přítmí zdála jako černá. Zanadával jsem svojí rozespalosti. Upír se ke mně nemotorně rozběhl.
