Nespalo se mi zrovna dobře. Měl jsem sny z dětství, které bohužel vypadaly mnohem skutečněji než jen sny. Možná za to mohl ten uvnitř, ve spánku mi vnutil svoje myšlenky, kdy jsem proti nim nemohl nic udělat. Díky němu jsem si vzpomněl na tábor v lesích, tak tomu tedy všichni dospělí říkali, pro nás děti to bylo peklo.
Jsem z velmi bohaté, dříve početné rodiny, pět synů je na jedno dědictví docela dost, já byl nejmladší, takže jsem měl nejmenší šanci něco získat. Náš otec byl blázen, poslal nás na takzvaný „tábor“, měla to být vlastně taková čistka mezi jeho vlastními dětmi. Kdo se vrátí, dostane všechno. Já tomu moc nerozuměl, taky mi bylo pouhých 6 let, našel jsem tam ale i mnohem mladší děti, avšak moji starší bratři se začali navzájem štvát. Teď se nedivím, proč umírali jako první.
V tom „táboře“ nás vedl jeden stařík, dával nám hry, při kterých jsme se měli ukrývat nebo něco hledat, na konci hry nás bylo o jednoho méně, někdy i o víc. Nejdříve mizeli ti nejmladší a nejslabší. Někdy v těhle letech jsem si všiml toho uvnitř, povídal si se mnou a radil mi, jenom díky němu jsem dokázal zůstat naživu. Moji bratři se začali nenávidět, prali se. Jednou jsme se měli opět ukrýt, našel jsem si vyhloubenou prázdnou noru, dal si záležet na případných stopách, které by ke mně mohly vést, a čekal. Pak jsem velmi blízko uslyšel nadávky a řev, tak aby mě nikdo neviděl, jsem se podíval ven. Byli to moji dva bratři, mladšímu jsem viděl do obličeje, starší stál zády ke mně, hádali se. Ten nejstarší dal druhému pořádnou pěstí, málem se svalil na zem, ale ustál jí, prudce se ke staršímu obrátil a chtěl mu také vrazit. Starší bratr mu ale ruku chytil a zkroutil za záda, mladší vykřikl bolestí, když se ozvalo křupnutí, jeho ruka mu spadla podél těla. Mladší se chytil za rameno a klesl na kolena, starší ho nakopl do obličeje, takže se rozvalil na zemi a bezmocný něco udělat do sebe nechal kopat. Chtěl jsem vylézt a staršího bratra odstrčit.
„Nech je být, udělali dost hluku.“
Věděl jsem, co tím chce říct, za chvíli se tu stařík objeví. Zalezl jsem hlouběji. A netrvalo mu to dlouho.
Vyšel odněkud za mnou, takže jsem jako první viděl jeho boty. Šel přímo k nejstaršímu bratrovi, který byl tak zaneprázdněn kopáním do mrtvého těla, že si ani staříka nevšiml. Možná ani nevěděl, kdo ho chytil za hlavu a škubl mu s ní tak, že se přetočila na záda. Jeho tělo se svalilo na zem vedle mrtvého těla bratra. Necítil jsem nic. Žádnou nenávist za to, že ho stařík zabil, dokonce ani lítost. Možná se mi tak chtělo zvracet z toho, co prislo potom, ale nemohl jsem si dovolit udelat sebemenší hluk, jinak by dneska umřeli tři děti ze stejné rodiny. Myslel jsem, že stařík odejde, ale on se nad mrtvolami sklonil, zadíval jsem se na něj pozorněji, když otevřel pusu, všiml jsem si dvou dlouhých zubů, zabořil je do těla mého bratra. Zdálo se, že ho vysává, jeho tělo splasklo, kůže se zkrabatila a zdála se tenká jako papyrus. To samé udělal i mladšímu bratrovi. Potom je odtáhl někam pryč.
Vždycky mě zajímalo, co se děje těm dětem, které se už nevrátí. Nijak mě tohle zjištění neupokojilo. Stále zbývali další dva moji bratři, netrvalo dlouho a i oni zmizeli.
Děkuji za přečtení, trochu kratší to ano, i tak snad se bude líbit.
