Lost in Sydney //Michael Clifford

5.-Say when

Michael se proplížil do domu, aby si náhodou matka nevšimla jeho stavu. 
Neměl náladu na otázky, na její starost, na lítost. 
Plný pocitu,že život je nespravedlivý a Ashton ho měl raději zabít, sebou hodil na postel.
Otevřeným oknem k němu doléhal smích hrajících si dětí a z kuchyně cinkot nádobí a on jen tupě zíral do stropu a doufal, že ta bolest, která vůbec neměla nic společného s bolestí fyzickou a šířila se po celé jeho hrudi, co nejdříve odezní. Jenže s každým posunutím rafičky na hodinách, ta tíha jakoby rostla, až se mu zdálo, že tohle jeho hrudník nedokáže pojmout a co nevidět prostě exploduje. 

Konečně však zvuky v domě utichly a žena, co mu dala život, za sebou tiše zavřela dveře a odešla na noční směnu. 
Chlapec netrpělivě vyskočil do sedu a natáhl se pro svou milovanou kytaru. 
Něžně ji pohladil, jakoby byla tím nejcennějším v jeho životě. A ona také byla, neživá věc, co v jeho rukou ožívala a přesto ho nemohla ranit jako lidé, nemohla mu ublížit, ale mohla mu pomoci. Mohla mu pomoci se zbavit té bolesti. 
Nedočkavě svými prsty zajel do strun. Společně s melodií naplňující pokoj, se zvedla i tíha z jeho prsou a mizela v nedohlednu, otevřeným oknem ven, pryč od něho. Čím déle hrál, tím lehčí a bezstarostnější se cítil. Zavřené oči mu jen pomáhaly dostat se rychleji do svého světa. 

Jenže něco bylo jinak než obvykle. Přemáhal ho divný pocit, že na něj někdo zírá.
Pomalu otevřel oči, aby se ujistil, že mu nejspíš pomalu začíná strašit v hlavě, ale leknutím div nepřestal dýchat. 
V otevřeném okně seděla dívka. A ne jen tak ledajaká. 

Všimla si jeho zděšení a mile se usmála.
"Pokračuj!" Naznačila ústy a  pohodlně se uvelebila na parapetu. 

A Michael, co nikdy nehraje a nezpívá před lidmi, prostě hrál. V tom šoku, že Sydney Sorensen o půlnoci sedí na jeho okně, nestihl mít ani trému. 
Akordy hrál zkušeně, zpaměti, zatímco ji sledoval. Hlavu si opřela o okenní rám a zářivě tyrkysové vlasy se jí v lehkých vlnách sypaly po ramenou. Krátké šortky odhalovaly její opálené nohy, kterýma kývala do rytmu a díky žabkám se mu naskytl pohled na její modře nalakované nehty. 
Nesnášel, když dívky používaly tuhle barvu laku.  
Představoval si pak, že chudinka strávila noc v šíleném mrazu a tohle jsou následky. Omrzliny nejvyššího stupně. Vypadalo to tak nepřirozeně. Potlačil nutkavou potřebu ji okamžitě zabalit do deky a přinést jí horký čaj. 

Raději pohlédl jinam, přičemž si uvědomil, že hraje před publikem, před NÍ  a udělalo se mu zle. Prsty se mu rozechvěly  a hlas nejspíš také, ale našel v sobě poslední špetičku odvahy, aby tu písničku dokončil. 

"...I'm breaking down and you're breathing slowly, say the word and I'll be your man, your man ..."

Ucítil, jak mu hoří tváře. Proč si musel vybrat zrovna tenhle song. S obrovskou úlevou nechal doznít poslední akord a na znamení, že show je u konce, odložil kytaru. 

"Jednou to dotáhneš daleko." Seskočila Sydney ladně z parapetu a k jeho překvapení se uvelebila vedle něho na posteli.  Působila tak přirozeně, jakoby to dělala běžně. 
Ani trochu ji netrápilo, že je něco po půlnoci, že ten pokoj, ve kterém se právě rozhodla uvelebit, není vůbec její a už vůbec ji netrápil fakt, že na návštěvu se rozhodně nechodí oknem. 

"Určitě." Zasmál se Michael nervózně. Dívka si položila hlavu na jeho rameno a přitiskla se k němu. Jeho dech se zrychlil a srdce zprudka naráželo do žeber. Teplota v místnosti stoupla minimálně na čtyřicet stupňů. 

"Jednou budeš hrát před vyprodanou halou!" Švitořila rádoby vesele ,ale hlas se jí třásl. Vlastně se třásla celá. Možná to bylo chladem a možná něčím, co se rozhodla mu neříkat. A možná právě to byl důvod, proč teď ležela v jeho náručí uprostřed noci.

"To těžko," přistoupil na její hru, "nejspíš bych se pozvracel."  
Tiše se zachichotala do jeho hrudi.

"Zkus si to alespoň představit," šeptala vemlouvavě, "tisíce lidí, čekající jen na tebe, na tvou hudbu, na tvůj hlas, představ si to." 

"Nemůžu, Sydney, už jen z té představy se mi zvedá žaludek."  Odmítl okamžitě, ale dívka se nedala. 

"Až tam jednou budeš stát a oni budou čekat na to, až jim ten večer dáš kus sebe a tobě se bude zdát, že to nedokážeš, prostě jen zavři oči a představ si, že jsi ve svém pokoji, že jsi někde kde to máš rád s někým, koho máš rád. Klidně si můžeš představit, že jsi doma se mnou." Nabídla velkoryse a Michael se konečně připojil k jejímu snění. 

"Až budu slavný, procestuju svět."  Užíval si její blízkost a ať už ji trápilo cokoli, rozhodl se od toho odvést její pozornost. "Dám si Guiness v pravé irské hospůdce, v Anglii zkusím čaj s mlékem, nejspíš uvidím Londýn!" Samotného ho to nadchlo. "Červené double deckery, královna -" 

"Paříž!" Zašeptala dívka sotva slyšitelně. "Určitě uvidíš i Paříž!" Tolik citu, co do té věty vložila.

"Je kouzelná, její bulváry a muzea,zelené parky, dobré jídlo, pohoda, město zamilovaných a umělců."  

Michael se osmělil a zlehka položil svou volnou ruku kolem jejího pasu a stiskl. Jen jemně, na znamení, že ona odpoledne pomohla jemu a on je teď tady, připraven tu laskavost vrátit.

"Vezmu tě tam!" Vydechl bezděky. "To bude první věc, kterou udělám, hned jak se proslavím. Vezmu tě do Paříže, Sydney! Slibuju ti to."  Sám se své bláhovosti pousmál, jenže představa to byla krásná. 

On a ona, královna ledu, Sydney Sorensen v Paříži. Možná jako pár, nebo jen přátelé. I to už bylo nad všechna jeho očekávání, nereálné. 

"Beru tě za slovo, teď máme dohodu."  Zavrtěla se mu v náručí a tričko, co se jí na zádech povytáhlo, odhalilo obrovskou temně fialovou modřinu. 
Michaelovi to nedalo a prstem lehce látku nadzvedl, aby ke svému zděšení přišel na to, že není jen jedna.
"Sydney," zašeptal důrazně, "co se -" 

"Můžu tu s tebou zůstat přes noc?" Přerušila ho rychle a smutný pohled velkých modrých očí zajistil, že Michael ve vteřině zapomněl na všechno ostatní.
Jakoby se musela ptát, stejně by si udělala, co by chtěla a on by stejně vůbec nic nenamítal.