Další den jsem musela do školy, pokud jsem chtěla zamezit šíření pomluv.
Doma jsem se mezitím neukázala, styděla jsem se objevit rodičům na očích.
Sotva jsem prošla branou školy, ze všech stran se na mě upřely pohledy očí.
Citíla jsem se trapně a zlomeně.
„Přestaňte do pr*ele zírat! Nejsem žádný zvíře na výstavě, tak se starejte sami o sebe! " vykřikla jsem.
Byla jsem plná vzteku. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a zamířila do třídy.
On už tam stál, zrovna kamarádům vyprávěl svoje zážitky. Lehce jsem si domyslela, co vypráví.
Zaklepala jsem mu na rameno a počkala až se udiveně otočí " Ty jsi takovej hajzl! Nechápu jak se s tebou někdo může bavit! S takovým ubožákem! A vy ostatní co takhle občas používat mozky? Nevidíte jak si s každým dělá co chce?! " zastavila jsem se, abych se nadechla a ostatní se mezitím začali smát.
Došlo mi to, o co tady jde.
Můžu jim říct cokoli, ale pro ně už navždy budu jako ta co začala kvůli klukovi dělat blbosti.
Nejhorší je, že mají pravdu...
