Právé teď, padá celý můj svět.

5.

Smaragdové, čiré, hladké, jsou stěny mého vězení.
Opírám se o ně a sedím na dně..
Teda na zemi.
Pohled můj se vzpíná na zužijící se lesklou oblohu.
Mohla bych mluvit k tolika lidem, kteří mě neslyší, ale mluvím právě k bohu.

Hledím na hrdlo, jenž se stalo mým sluncem, utápím se v lahvy jenž se stala mým světem.
Brouzdám se zbytky vína, nahrazujíc mi životadárnou vodu.
A volám, né křičím k bohu.

Jenže on neslyší, nevidí, nevníma, malou dívenku lapenou v lahvy od vína.