Emily & Max

Emily

„Emily! Pojď už nebo přijdeme pozdě," zavolal muž do patra. Během chvilky se na schodech objevila malá čtyřletá blondýnka. Rozběhla se dolů. „Tatí, chytej mě," skočila tatínkovi do náruče. „Opatrně ty trdlo," napomenul svou dceru. „Kde máš věci?" začal se kolem sebe rozhlížet po malém růžovém batůžku. „Tam," ukázala malá Emily vesele směrem ke kuchyni. Ve dveřích se objevila mladá žena se stejně blonďatými vlasy, jako měla holčička. „Tady," zvedla ruku s batůžkem k manželovi. „Děkujeme, zlato," políbil ženu na tvář a vzal si od ní věci pro Emily. „Jeďte opatrně," sklonila se k blondýnce a dala jí pusu na temeno hlavy. „Budeme," přitakala a začala mamince mávat na rozloučenou.

Dneska ji do školky vezl tatínek, protože maminka měla důležitou schůzku a nemohla ji tam vzít. Pohodlně se usadila v autosedačce a počkala, až nasedne i tatínek. „Můžeme vyrazit?" podíval se na ni ve zpětném zrcátku a nastartoval. „Ne! Zapomněla sem si Pinkeyho," řekla smutným hláskem se slzičkami v očích. „A kde si ho nechala?" povzdychl si tatínek. „Nevím. Asi v pokojíčku," zamrkala na něj nevině. „Dobře. Hned jsem zpátky," vypnul motor a vydal se hledat růžového jednorožce Pinkeyho, bez kterého samozřejmě nesměli odjet. Emily ho dostala ke třetím narozeninám a od té doby ho sebou nosila všude. Při čekání na tatínka s jednorožcem si začala pobrukovat melodii ze své oblíbené pohádky a do rytmu si houpala nožkama.

Dveře se otevřeli a na klíně ji přistál Pinkey. Rychle ho objala a usmála se na tatínka. „Děkuju," broukla a poslala mu vzdušnou pusinku. „Můžeme?" usmíval se na svoji jedinou dceru. Miloval ji. Nedokázal si představit, kdyby se jí něco stalo. Emily přikývla a konečně vyrazili na cestu.

Během deseti minut zastavovali na parkovišti u školky. Emily poslušně počkala, až jí tatínek pomůže ve z autosedačky. Ale jakmile stála na zemi, rozběhla se přivítat se svojí nejlepší kamarádkou Zoe, která právě přicházela.

„Já ji tam vezmu," oslovila Zoena máma jejího tátu. „Děkuju. Jsi skvělá. Už teď jedu pozdě do práce," ulevilo se mu. „Zlato, buď hodná. Dneska pro tebe přijde máma. Mám tě rád," začal se s malou loučit. „Já tebe taky, tatí. Ahoj," zamávala mu a spolu se Zoe a její maminkou se rozešli ke školce. „Ahoj, zlato," naposledy jí zamával, nasedl do auta a odjel do práce.

On ani Emily netušili, že to bylo naposledy, co se viděli.

Na křižovatce musel zastavit, protože na semaforu blikla červená. Nervózně klepal prsty do volantu. Jel pozdě na důležitou schůzku, která by mohla změnit spoustu věcí. Pokud uspěje, povýší ho, zvýší mu plat a on bude moct konečně Emily vzít na výlet do Disneylandu, o který prosí od doby, co viděla reklamu v televizi. Zhluboka se nadechl.

Musí se uklidnit. Když bude nervózní, pokazí to. A to nechce. Nechce zklamat svoji malou princeznu. „Jsi můj hrdina," vybavila se mu vzpomínka na včerejší večer, kdy musel zabít osminohého vetřelce u Emily v pokoji. Usmál se při té vzpomínce.

Na semaforu blikla zelená. Sešlápl plyn a rozjel se.

Ze zvyku stočil pohled do leva. Rozbušilo se mu srdce. Proti němu se řítilo černé osobní auto. Ulicí se ozvalo skřípání gum. Ucítil silný náraz a bolest v celém těle. Nemohl se pohnout. Po spánku mu tekl pramínek krve.

Kolem sebe slyšel hlasy lidí, které se pomalu vytráceli. Poslední, co slyšel, bylo houkání sanitky nebo policistů. Nedokázal to přesně určit. Před očima se mu objevil obrázek jeho ženy a dcery, jak se na něj usmívají.

Pak ho obklopila tma, ticho a klid. Nic ho nebolelo.

Všichni seděli poslušně u stolečků a obědvali. Emily si potichu povídala se Zoe o nových Barbie princeznách. Zoe se chválila, že jednu dostane příští týden k narozeninám od rodičů.

„Emily," zavolala na ni paní učitelka. Emily se otočila a u dveří viděla s paní učitelkou stát babičku. Dívala se na ni ustaraně. „Dojez si to. Půjdeš s babičkou domů," řekla jí druhá paní učitelka. Emily byla zmatená. Dneska pro ni měla přijít maminka. Byla si jistá, že tu měla spinkat. Tatínek ráno neříkal, že by měla jít domů po obědě. Proč pro ni přišla babička tak brzo?

Dojedla, rozloučila se s kamarádkami i s učitelkami a přišla za babičkou. Ta ji chytla za ruku a odvedla do šatny. „Stalo se něco, babi?" zeptala se zatímco si obouvala boty. „Maminka tě teď potřebuje," odpověděla jí. To Emily zmátlo ještě víc. Proč ji maminka potřebuje?

Cesta domů byla zvláštní. Vždycky si spolu povídají a smějí se. Dneska babička nic neřekla. Ani se na ni neusmála.

Když přišly domů, našla maminku plakat v ložnici. Zastavila se mezi dveřmi. Muselo se stát něco vážného. Nikdy takhle maminku neviděla. Měla o ní strach.

„Maminko," začala Emily. Už taky začínala plakat. Zvedla hlavu a podívala se na svou malou dcerku. Nedokáže si představit, že ji bude vychovávat sama. Že tahle malá princezna už nikdy svého tatínka neuvidí. Že její muž nikdy neuvidí, jak jejich dcera roste.

„Emily," vzdychla žena. Natáhla ruce před sebe a do dlaní vzala Emiliiny malé ručičky. Emily už po tvářích taky tekly slza. Nevěděla proč, ale když plakala maminka, ona taky plakala. „Tvůj tatínek," zašeptala. Emily jen nechápavě koukala. Nechápala to. Co se stalo tátovi. Má být v práci. „Táta už se nevrátí, miláčku," dořekla. Emily začala vrtět hlavou. To není možné. „Proč? Kam šel?" nechápala. „Je v nebíčku, zlato. Měl autonehodu," snažila se jí to vysvětlit.

Emily se pevně přitiskla k mamince. Co teď budou bez táty dělat?