Převtělení

Předposlední výkop

ENNY
Tak jsem na pokoji a nudím se naštěstí nemám spolubydlící tak mě nikdo neotravuje a mám možnost přemýšlet nad vším tím co se včera spíš nestalo než stalo. Pořád vidím ty oči,jako by mě proklínaly za to že jsem přežila,tak promiň Deny ale asi se to mělo stát a víš co, jsem celkem ráda že jsem naživu , byl jsi jen poslední tečka za mojí  temnější kapitolou života.Jsem sama sebou překvapená jak rychle dokážu měnit názory, ještě před pár hodinami bych se kvůli němu byla schopná uškrtit vlastníma rukama a asi bych to i udělala kdyby mi nepřipoutali všechny končetiny k posteli,teď jsem jim za to vlastně vděčná. Navždy spolu, to jsem si možná říkala kdysi ale teď se řídím spíš heslem navždy sama.Do mého přemýšlení vtrhne sestřička, říká něco o tom že můj zdravotní stav je už dobrý a že mě za pár hodin propustí, potom sestřička odchází a mě dochází proč jsem se chtěla zabít,nemám domov, rodinu ani přátele, peněz mám tak maximálně na 3 měsíce v hotelu bez jídla. Mám pocit že musím zajet za Denym, abych se mu omluvila za ty moje blbý kecy, sice je nemohl slyšet ale i tak byl vždycky opora v mím blbým životě. Mám pocit že mu to tak něják dlužím.No nic, aspoň že mě už propustí z nemocnice.Už se těším jak si dám pořádný jídlo.

A už je tu opět sestřička která mi pomáhá na nohy a pomalu vyvádí z pokoje, těch pár hodin uběhlo celkem rychle. Teď už stojím před nemocnicí,cpu se bagetu z nemocničního bufetu k tomu popíjím (podle popisu na lahví) stoprocentní pomerančový džus a pohledem hledám autobusovou zastávku, heuréka mám ji dojdu až k informační tabuli a zjišťují že mám ještě hodinu čas do posledního spoje kterým se dostanu k hřbitovů. Když si přečtu všechny potřebné informace, rozhodnu se zabít čas nákupy. Vím že nemám moc peněz ale stejně už nemám co stratit, procházím různé zapadlé obchůdky s čajem s knihami se sladkostmia a všemi možnými drobnostmi. Když už konečně prolezu všemi uličkami a dojdu až do centra,uvidím před sebou nákupák a už jsem vevnitř. Hned v prvním obchůdku s botami mi padnou do oka nádherné tenisky jsou zelené a to už není co řešit, bez nich se odsud ani nehnu.

Skouším si už asi 3 číslo a pořád jsem s nimi nespokojená,zrovna teď bych potřebovala větší nohu protože jsou mi neustále moc velké, prodavačka už se zoufalým výrazem přináší poslední krabici,, tak, menší už nemáme" skouším si je ale stejně jako ostatní jsou mi moc velké, se smutným výrazem v očích  vracím boty do krabice a odcházím, v zádech ale cítím jak mě propaluje pohledem. Ani se jí nedivím asi hodinu pro mě hledala boty a já si stejně žádné nekoupila. Najednou se zarazím,,asi hodinu"? Sakra, autobus. Výběhu z nákupáku a válím se ulicemi jako velká voda, jakmile s vypětím sil příběhu na zastávku zahlédnu už jenom zadek odjíždějícího autobusu.  Sakra, sakra,sakra  to snad není možný, blbý boty. To byl poslední autobus kterej tam jel a zejtra je víkend a to autobusy nejezdí, nebo aspoň na hřbitov ne, no nic je půl 3, vezmu si stopa snad mi někdo zastaví.

Stojím už asi 2 hodiny s rukou nahoru a s falešným úsměvem na tváři,projely kolem mě stovky aut ale všechna asi byla přeplněná k prasknytí protože mi nikdo nezastavil. Ruka už mi mrtví a tak si ji opírám o ohradu ve které se pasou koně. Můj falešný úsměv už vypadá spíš jako křečovitý úšklebek těsně před smrtí. ,, Dávám tomu tak 5 minut víc už nic "pronesu si jen tak pro sebe. 5 minut uteče jako voda a já se začínám otáčet k odchodu než si uvědomím že vlastně nemám kam jít, opřu se o ohradu a koukám na pasoucí se koně. Jeden takový drobnější černobílý koník ke mě příjde a začne si mě prohlížet, natáhnu k němu ruku abych si ho pohladila ale on sklopím uši dozadu a začne se ke mě otáčet zadkem, už vidím jenom kopyta přibližující se k mému spánku a prudkou bolest. ,,Zásah"řeknu si sama pro sebe a upadám do hlubokého bezvědomí.

Všude kolem mě jsou mraky a slunce ozařuje mé tělo, které se ladně  pohybuje ve větru, nemám ani tušení jak jsem se sem dostala ale moc si to tu užívám, mám možnost létat a taková příležitost se nachází jenom ve snech. Vídím že pozvolna klesám a špičkami noh se pomalu se dotýkám čerstvě orosené trávy je to nádherný pocit a tak si užívám každou sekundu v této snové zemi, slyším zpěv ptáků a v dáli dusot snad stovky nohou který se rychle přibližuje.  Za chvíli už vidím toho kdo tak hlasitě dupal, ano přesně tak byl to ten černobílý koník který mě kopl, ale byl tu snad tisíckrát a všechny ty jeho kopie na mě koukaly. Najednou se všichni ti koně rozběhli přímo na mě, doslova mě polil studený pot a moje oči těkaly z jednoho koně na druhého. Moje snaha utéct byla marná, nohy absolutně nespolupracovaly a nehodlaly se hnout z místa. Koně odemně byli už jen pár centimetrů a najednou se zastavili koukala jsem jim do očí a ačkoli jsem nechtěla a snažila se tomu zabránit moje ruka se zvedla a chtěla se dotknout koňské hlavy, naskytl se mi mě už známý pohled na uši skloněné dozadu a hned potom na dvě přibližující se kopyta která mě začala bombardovat ze všech stran.

Už jsem se začala probouzet, oči jsem měla stále zavřené ale i přez to jsem cítila silné světlo které na mě svítilo, pro jistotu jsem je tedy nechala zavřené. Sen byl dávno pryč ale údery jsem stále cítila tak jsem se odhodlala a i přez silné světlo jsem oči otevřela. Jakmile jsem to udělala obklopila mě záře, údery sice přestaly ale to světlo se mi nesnesitelně zařezávalo do očí, nevím co je horší údery (ale jsou to spíš jemné facky, no co jsem prostě citlivka) a nebo to světlo? Asi po půl minutě zběsilého mrkání jsem konečně  začala rozeznávat stíny a tvary, po pěti minutách rozkoukávání jsem viděla natolik dobře že jsem si všimla  ruky která mi neůnavně mává před obličejem a ještě o chvilku déle jsem si všimla i jejího vlastníka a jeho dokonalých oříškových očí.
DENY

Tak tahle noc byla fakt dlouhá, celou jsem ji prochodil po chodbách budovy ve které mám uschovamé své tělo. Je tu spousta nezajímavých místností, třeba obřadní síň s velkým křížem a spoustou židlí nebo místnost s obrovskou pecí, což bude asi krematorium a spoustu jiných nezáživných místnůstek a sálů.

Po obhlídce budovy jsem zbytek noci  strávil skoumáním řetězu který jak už jsem říkal spojuje mé tělo s mou duší a prohlédl jsem si snad každý detail na svém bezvládném těle. Prolezl jsem i ostatní šuplíky které byly kolem toho mého ale nikdo tam neležel. V tuhle chvíli jsem si připadal až příliš osamělý. Dal bych cokoliv za jakoukoli přítomnou osobu nebo duší se kterou bych mohl prohodit pár slov. Ještě že už se rozednívá a to má přijít Harry a ukázat mi vše co se stane mím domovem.

Tak to bychom měli třetí kapitolu. Trochu jsem se rozepsal tak je na to že jsem ji psala já dost dlouhá.Moc děkuji za podporu a omlouvám se že jsem tak dlouho nic nepřidla ale byla jsem na horách v chatě bez signálu a wifi.
Doufám že se vám tato část líbila.
Omlouvám se za chyby.
Jinak na obrázku nahoře je moje představa Enny a na obrázku dole je moje představa koně který En kopl.