Isaac Asimov
Roboti úsvitu
BALEY
1.
Eliáš Baley si mumlal ve stínu stromu: „No jasně. Potím se."
Když přestal, narovnal se a hřbetem ruky si setřel pot z čela. Se sveřepým výrazem přelétl i zbytek promáčeného těla. „Nechci se potit," prohlásil, jako by oslovoval samotný vesmírný zákon. Občas ho tyto nezbytné, nicméně nepříjemné věci přiváděly do stavu rozmrzelosti.
Ve Městě, kde byla teplota i vlhkost dokonale kontrolována, se nikdo nikdy nepotil. Nanejvýš snad tam, kde se těmito pro člověka nutnými záležitostmi zabývali, tedy v oborech tepelné výroby a tepelné izolace.
A teď takovéhle zcivilizování.
Zalétl pohledem k poli, kde pracovala skupinka mužů a žen. Dalo by se říci, že Baley jejich práci řídil. Většinou to byli mladí, dospívající lidé, dali se však mezi nimi objevit i Baleyho vrstevníci, tedy lidé středního věku. Zkoušeli právě kypřit půdu, ale byli zvyklí i na jiné práce, které jim roboti plánovali. Ti by samozřejmě zvládli všechno mnohem lépe, ale neměli přikázáno nic víc, než jenom čekat opodál. Pro tentokrát je nahrazovali lidé.
Po obloze pluly mraky a jeden z nich právě zakryl slunce. Baley pátravě vzhlédl. To znamená, že žhnoucí pálava (a stejně tak pocení) na chvíli poleví, pokud nezačne rovnou pršet. I to by se mohlo stát.
Jako všechno, měl své problémy i Vnějšek. Člověk si všude může vybírat hned z několika nepříjemností zároveň.
Baleyho i tentokrát překvapilo, že tak malý mrak je schopen zakrýt hned celé slunce. Země, navzdory tomu, že obloha zůstane modrá, vždycky potemní. Od obzoru po obzor.
Stál tam, nad sebou listnatou klenbu stromoví (dalo by se říci, že stavebním, na dotyk příjemným materiálem tohoto rádoby stropu, jakož i stěn, byla kůra) a znovu pohlédl na skupinu. Chodili sem pravidelně každý týden, počasí nepočasí.
Dnes se vesměs jednalo o nováčky, kteří se rozhodli rozšířit řady těch několika kurážných, co zde začínali. Svým dílem k tomu přispěla i Městská správa. Ne, že by jim sice nějak přímo pomáhala, spíš jim nijak zvlášť neškodila.
Po Baleyho pravici -směrem k východu, jak napovídalo postavení pozdně odpoledního slunce -se až k obzoru vypínala jehlanovitá, mnohaprstá kopule Města a pod ní bylo ukryto vše, co dělá život životem. Baley rovněž zahlédl malý, pohybující se bod, který byl ovšem tak daleko, že se o něm nedalo říct nic určitějšího.
Přesto si byl jistý, ať už podle způsobu pohybu, či podle nezřetelných znaků, že je to robot. Vzhledem k tomu, že povrch Země, s výjimkou Měst, byl z větší části oblastí robotů, to nebylo žádné překvapení. Lidské bytosti zde zastupovala pouze tato skupinka, do níž patřil i Baley -všichni snili, že jednoho dne vyrazí ke hvězdám, na nichž se usadí.
Terčem Baleyho zájmu se opět stali jeho pracující kolegové. Dlouze se na každého z nich zahleděl. Znal jejich tváře a stejně tak i jména. Pracovali, učili se snášet podmínky Vnějšku -
Vtom se zamračil a zabručel: „Kde je Bentley?"
„Tady jsem, tati," uslyšel za sebou zadýchaný hlas.
Baley se otočil. „Tohle mi nedělej, Bene."
„Nemám dělat co?"
„Takhle se ke mně plížit. I bez takovýchle překvapení mám dost problémů, abych se s celým tímhle Vnějškem vyrovnal."
