Twenty one pilots (CZ)

1.

Všechno to začalo v Columbu stát Ohio. Ano, v mém rodném městě. Jako dítě jsem vyrůstal se svými dvěma bratry Zackem, Jayem a svou sestrou Madison. Jako dítě jsem byl docela uzavřený a neměl jsem moc kamarádu a asi proto jsem si je vytvořil. Teda né doslova vytvořil, ale jak to říct.. udělal si svoje vlastní imaginární kamarády. Nevím jestli to bylo tím, že jsem neměl moc dobrou představivost, ale přesto že jsem je viděl a slyšel, jejich obličeje jsem neviděl. No, ne že bych je neviděl, jen byly rozmazané. Byly černé a nebyly vidět žádné rysy. Nevadilo mi to, byli to vlastně mí jediní kamarádi. Rozuměli mi, chápali mě, hráli si semnou, prostě byli mí kamarádi.

Přišlo mi to v pohodě, prostě normální si s nimi povídat jak na zahradě, tak třeba ve školce, nebo v čekárně u zubaře, prostě všude. Myslím, že mým rodičům to přišlo zvláštní. První si mysleli, že to je jen kvůli tomu, že jsem málo společenský a nemám moc kamarádů, ale po tom co jsem jim dost zřetelně (na 5ti letého kluka) vysvětlil, že žádné kamarády nepotřebuji, že už mám se o mě začali bát. Popravdě tomu ani moc nepomohlo když zjistili, že nemají obličeje. V 6 letech mě objednali na sezení k dětskému poradci. Do teď nevím proč to udělali, svých kamarádů jsem se nehodlal za žádnou cenu vzdát a pokud chtěli něco vědět stačilo se jen zeptat.

Jak jsem čekal, ve škole se mi začali všichni posmívat a šuškat si, že jsem divný, že mám vymyšlený kamarády a že navštěvuji paní, která mi zpravuje hlavu. Jejich řeči mi nevadili, rozmazané tváře mi radili ať je ignoruji, tak jsem je ignoroval. Dětskou poradkyni jsem po čase odmítal dál navštěvovat. Říkala mi, jak je to všechno jen v mé hlavě, jak jsem si všechno jen vymyslel, že mý kamarádi vlastně nejsou skuteční. Namlouvala mi, že jsem blázen a nedělá právě tohle ze mě blázna?

Časem rodiče pochopili, že mě to nepřejde a že si s nimi budu povídat ať se děje co se děje a ať si říká kdo chce co chce. Jediný o co mě prosili bylo ať se to snažím omezit alespoň na veřejnosti, což jsem taky kvůli nim udělal. Čekal jsem, že rozmazané tváře budou naštvané, že je budu muset před světem tajit, ale nevadilo jim to. Tolerovali to a za to jsem je měl ještě radši.

Na konci základky se o mně přestali šuškat drby o tom jak jsem jiný. Nestaral jsem se o to předtím a nestaral jsem se o to ani teď. Našel jsem si i pár opravdových kamarádů se kterými jsem chodil ven, na párty, nebo třeba i do kina. Začal jsem hrát basket ve kterým jsem byl popravdě docela dost dobrej a rozhodl jsem se mu i dál věnovat na střední. Zdá se že se všechno od prvního stupně změnilo. Teda až na jedno. Rozmazané tváře. Mý starý dobří kamarádi. Pořád jsem je vídal, sice ne už tak často, ale pořád tu byli. Ve chvílích, kdy jsem si připadal sám, mě vždy drželi. Pořád to byli mí nejlepší kamarádi, ale už jsem s nikým o nich nemluvil a ani nedával najevo, že je pořád vídám. Nevadilo jim to.

Na střední jsem se většinu času věnoval basketu. Jasně, byly tu i jiný věci, jako například pařby, holky a tak, ale většinu času jsem hrál basket. Plánoval jsem si, že se mu začnu věnovat i po střední, tím myslím profesionálně. Podal jsem si žádost o stipendiu na vysokou, které jsem následně díky mým výkonům v basketu taky dostal. Proč jsem to všechno teda zahodil? Proč jsem zahodil to po čem jsem toužil? Může to znít divně, trapně, nesmyslně, prostě všelijak, ale bylo to kvůli nim. Kvůli rozmazaným tvářím.

Jednoho večera mě donutili jít do skříně a vyhrabat keyboard, který jsem dostal od rodičů na Vánoce. Pomáhali mi na něho hrát. Dalo by se říct, že byli mými učiteli. Hraní mě hned chytlo a jak jsem jednou začal, nemohl jsem přestat. Rozmazané tváře se stali mým prvním obecenstvem a já se snažil, snažil jsem se jen díky nim. Když mi už keyboard nestačil, chtěl jsem si koupit kytaru a naučit se na ni, ale oni mi poradili ať zkusím ukulele, že je to originálnější a tak jsem je poslechl a koupil si ukulele. Ten zvuk byl skvělý, miloval jsem ho, stejně jako rozmazané tváře.

Rodiče byli pochopitelně naštvaní, když jsem se to všechno rozhodl zahodit jen kvůli hudbě. Všechnu tu dřinu. Řekl jsem jim, jak moc to pro mě znamená a že cítím, že je to tak správně. Když se ptali jak mě to všechno tak najednou napadlo, nebo kde jsem to vzal, nemohl jsem říct, že to je nápad rozmazaných tvářích, to by je jen vytočilo. Řekl jsem jim, že to tak cítím a že mi to prostě nerozmluví a jediné co můžou dělat je podpořit mě. A tak to všechno začalo.