Annienin Zápisník

Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Annie. Je mi šestnáct a jsem studentka druhého ročníku na gymnáziu. Nemám moc přátel, myslím, že je ani nepotřebuji. Lidé v mém věku jsou jako z jiné planety, nerozumím jim. Většinu dne trávím samozřejmě ve škole, potom doma a také venku.
Občas unikám do jiného světa. Tam, kde mi všichni rozumí. Do magického světa, který mi přináší štěstí a uspokojení. Stává se mi to hlavně ve škole, protože nemáme moc dobrý kolektiv. Hodně lidí mě nemá rádo, a tak jsem převážně sama s knížkou či telefonem. Myslí si o mě, že jsem divná. Ale občas mě i tolerují, takže si stěžovat nemůžu.

Mám nejlepší kamarádku, jmenuje se Nancy. Je to jediný člověk na této planetě, který mi opravdu rozumí. Známe se už šest let. Tenkrát jsme se potkaly v jedné kavárně. Chodila tam pravidelně po škole, na multivitamínový džus, a také udělat si úkoly a zabít čas mezi kroužky. Přišla jsem tam tehdy s kamarádkou, a jelikož nebylo místo, sedly jsme si k ní. Potom jsme se začali všechny bavit a já jsem už tehdy věděla, že budeme minimálně dobré kamarádky.
Ohledně mojí rodiny. Žiju s mamkou, otce jsem nikdy nepoznala. Rodina z matčiné strany bydlí přes půl republiky, takže se s nimi tak často nevídám. Téměř vůbec. S mamkou mám poměrně dobrý vztah, občas mě chápe, jindy je to těžší.
Mám dva sourozence. Mladší sestru Annu, a staršího bratra Jacoba. Anně je 12 a Jacobovi 18. Anna je na na svůj věk velice bystrá a chytrá dívka. Ráda se učí, a její výsledky jsou perfektní. Má poměrně dost kroužků, například chodí do hudební školy umění, dále potom ještě na nějaké školní kroužky. Máme spolu vynikající vztah.
Co se týče Jacoba. Je to dobrý bratr, ale řekla bych, že na svůj věk je málo komunikativní. Je neustále zavřený do sebe a v hlavě se mu točí samá čísla. Takový bratr "Intelektuál". Neříkám, že mi to vadí, ale když ho požádám, aby mi pomohl s matikou nebo s čímkoliv jiným, řekne mi nádhernou větu "Ann, chvilinku vydrž, musím to tady dopočítat.". A to poslouchám pořád.

Naštěstí nemáme všichni společný pokoj. Myslím, že bysme se pobili. Jacobovo neustálé mumlání čísel, Annina zajímavost o vše a její různé otázky a já. Člověk, který ve svém pokoji schovává různé hudební nastroje, malířské plátno a taky nepořádek, hodně nepořádku.

Asi bych vám měla napsat, jak vlastně vypadám. Mnozí z vás si mě už možná v hlavě vymysleli, ale chtěla bych, aby jste mě viděli takovou, jaká opravdu jsem.
Mám hnědé kaštanové vlasy, docela dlouhé, zelené oči s kapkou žluté u středu. Jsem malá, hubená a nosím černé brýle s velice temnými sklíčky. Povětšinou nosím francouzkou módu, která mi podle ostatních nejvíce sluší...