Válka Sviní

Sluha roku

Sluha, který byl zároveň i řidič, za mnou zabouchl dveře s tmavými skly, nastartoval motor a rozjel se směrem k centru. Dívala jsem se z okna a užívala si pohled na ulice města, které jsem tak dobře znala. Náhle jsem ucítila nepříjemný pocit v žaludku. Důvodem byly oči řidiče. Temné, bezcitné, upřené na mě ze zpětného zrcátka. Ztuhla jsem strachem.
Předtím jsem se na řidiče moc nesoustředila, a proto jsem si všimla až teď, že je docela mladý. Tipovala bych ho tak na devatenáct let. Mě bylo sedmnáct a snažila jsem se tak i vypadat. Dávám si na vzhledu poměrně záležet. Můj otec je totiž politik. Já vím, v dnešní době se není moc čím se chlubit, ale v tomhle městě ho mají rádi a znají ho, protože tu bydlí už od malička. O mně samozřejmě taky vědí. Ve škole jsem často nedobrovolně vybíraná, přestože mě politika hluboce nezajímá.
Sluha, který se na mě nepřestával tak hrozivě dívat, by byl možná i docela hezký (krátké hnědé vlasy, lehce opálený), nebýt ovšem toho výrazu ve tváři. Stažené rty a nakrčené obočí jen umocňovaly celkový dojem z jeho vražedných očí. Ano, to je ono. Pozoroval mě jako někoho, koho silně nenávidí. Já bych přitom klidně odpřísáhla, že jsem ho nikdy předtím neviděla.
Už jsem ten pohled do hnědých očí nesnesla, uhnula jsem pohledem a znovu jsem ztuhla. Právě jsme míjeli restauraci, ve které jsem měla mít schůzku s Volvoxem. Rozhodla jsem se nenechat to plavat. Je to.přece moje životní šance!
"Pane, zřejmě jste přejel tu restauraci," řekla jsem víc vyděšeně, něž jsem měla v plánu. Nereagoval. Odhodlala jsem se znova.
"Pane, měl jste mě dovézt k restauraci U Bílého pelikána. A tu jsme právě minuli!"
Zas nehnul ani brvou. Teď už mě ale fakt naštval! Začala jsem se přehrabovat v mé úchvatné kabelce. Úchvatné proto, že co uchvátí to už nikdy nevrátí. Třeba mobil, jako teď.
"Zavolám Volvoxovi, že jste úplně nemožný!"
"Ne, to neudělaš!" Hlas měl jako ostří nože. Pozdě. Já už jsem se fakt vytočila. Asi před pěti minutami jsem tam měla být! Může mi to zničit celou kariéru! Debil namachrovanej! Kouká na mě jako totální magor a pak přejede místo, kam se potřebuju dostat!
"Né? A proč bych jako neměla?"
Slyšela jsem jen tiché cvaknutí, když zamkl auto. Zmocnila se mě panika. Začala jsem lomcovat klikou dveří. Bezvýznamně. Rychle sjel ke kraji silnice na malé odpočívadlo. Byli jsme kousek za městem. Vytáhl z přihrádky pistoli. Zamrkala jsem. Jako vážně?!? Pistoli?
Pak naprosto klidně promluvil: "Protože já jsem Volvox."
Zamotala se mi hlava. To není možné. Přestal mi fungovat mozek. Asi proto jsem si až teď všimla, že mi z odhaleného stehna trčí šipka. Řekla bych, že uspávací, protože poslední co jsem slyšela byl hlas plný výsměchu: "Hezký sny, naivko!"

Moc děkuju, že jste si přečetli moji kapitolu. Všimli jste si, že jsou pořád delší? :)
Budu ráda když mi napíšete komentář! Za každou hvězdičku skáču radostí a usmívám se jako dement :D
Ještě jednou díky za přečtení.
HamsTerka