Dangerous mafia H.S.

1. Únos

23.6.2016 - tak jo, dneska jsem si celý příběh znovu přečetla a musím uznat, že začátky jsou hrozné. :(
Jsem ráda, že jsem se už naučila trošku psát. :D
Dejte tomu však prosím šanci. :)
Díky moc, mám vás ráda. :*

★★★

A zase byl jeden nepříjemný školní den za mnou. Líně jsem se vláčela domů a těžký batoh táhla na zádech. Najednou mi došlo, že jsem se měla stavit do pekařství pro čerstvé pečivo, protože doma už nic k jídlu nebylo. Zahnula jsem tedy do postranní uličky a prošla ji až na konec. Vešla jsem do malého krámku a zjistila, že je prázdný. To mi hned pozvedlo náladu. Vždycky tu stojím na konci řady a poslouchám nezáživné tlachy (nazvěme je hezky) postrarších dam. Došla jsem k pultu a podala prodavači nákupní seznam. Prodavač si papírek vzal a odešel do vedlejší místnůstky používané jako sklad. Stála jsem tam asi deset minut - zdejší prodavači jsou hrozně pomalí. Když konečně přinesl to, co jsem potřebovala, zaplatila jsem mu a beze slova odešla. Ve zdejší čtvrti bylo lepší na sebe moc neupozorňovat. Šla jsem ulicí nazpět a zahnula k domu. Konečně jsem tam došla. Máma ještě nebyla, a tak jsem se převlékla a napsala jí lísteček:

Jsem u Annie kvůli tomu doučování. Vrátím se v sedm.

Nemusela jsem se ani podepisovat, protože kromě mě a mamky tu nikdo jiný nebydlí. Otec už dvanáct let a nikoho jiného v rodině nemáme. Lístek jsem připla na ledničku, vzala batoh s učením a vyšla do parného dne. Nikdy jsem totiž nebyla učební typ, narozdíl od své nejlepší, a zároveň jediné, kamarádky Annie. Vydala jsem se mnohými uličkami k jejímu domu. Bydlela v mnohem lepší čtvrti než já. Ta moje se jen hemžila ztracenými existencemi, zatímco ona bydlela také v nižší vrstvě, ale její sousedé byli milí a příjemní lidé.

Trvalo mi asi deset minut chůze, než jsem uviděla jejich bledě žlutý domek. Prošla jsem zahradou a zazvonila na zvonek. Ve dveřích se objevila Annie s jejími překrásnými dlouhými blonďatými vlasy. Vždycky jsem jí je záviděla, protože já jsem pouze, méně cenněná, bruneta.

„Přesná jako hodinky.", usmála se na mě svým zářivým úsměvem.
Koukla jsem na své hodinky na zápěstí a musela jsem se pousmát. Byly přesně čtyři.

,,Jako vždy.", poznamenala jsem a také ji poctila úsměvem.
Mávla rukou, ať jdu dovnitř a já se ocitla v jejich maličkaté chodbičce. Šla jsem dál po schodech nahoru v těsném závěsu za Annie.

Vešly jsme do jejího pokoje, který obývala společně s mladší sestrou Amber, které bylo osm, takže její společnost byla někdy lehce nebezpečná. Dnes tu ale nebyla. Asi běhala někde venku.

,,Tak do čeho se pustíme nejdřív?", zazvonila svým jemným hláskem.

,,Ráda bych prvně skočila na tu matiku.", odpověděla jsem znechuceně, protože to byl můj nejnenáviděnější předmět.

,,Uf. Tak fajn.", poznamenala Annie.

,,To o mně chceš říct, že jsem nějaký poleno nebo co?!", pozvedla jsem výhrůžně hlas.
Na to se Annie hlasitě rozchechtala a já se k ní musela přidat.

Odpoledne rychle uběhlo a já už mela hlavu jako balón z nově nabytých vědomostí. Dobře, fajn. Většinu času jsme strávily tím, že jsme si povídaly úplně o něčem jiném a nesnesitelně se u toho chechtaly. Bylo za deset minut sedm, a tak jsem posbírala své učebnice a plouživým krokem se vydala domů.

A to právě asi byla ta chyba. Už se stmívalo, když kolem mě projelo velké černé auto s tmavými skly. Nijak jsem se tím nezalamovala, asi někdo nechce byt viděn na tomto místě, to je všechno. Kdo taky ano? Šla jsem tedy dál, když jsem za sebou uslyšela auto. Jelo pomalu a hned za mnou. Proč mě sakra neobjede?, zaklela jsem pro sebe v duchu. Za chůze jsem se tedy otočila a uviděla to samé auto, co mě před chvílí míjelo. Znejistěla jsem, ale pokynula autu, ať mě předjede. Ano, auto mě předjelo, ale zastavilo. To mě vyděsilo.

Najednou z něj vyskočili dva muži, celí v černém. To už mi asi začínalo docházet, co se tady děje. Než jsem se ale stihla otočit a dát se na útěk, tak mě jeden z těch goril chytil a druhý vzápětí za ním. Prala jsem se s nimi, kopala, kousala, křičela, ale nebylo mi to nic platné. Strhli mi batoh a zatáhli do auta, kde byl kromě nás tří ještě řidič. Ten se hned, jakmile se dveře zavřely, rozjel. Víc už jsem neviděla, protože mi jeden z těch mužů dal přes pusu a nos nějaký kus látky a já okamžitě ztratila vědomí...

★★★

Snad se vám první díl mé povídky líbil.
Zatím je to takové nezajímavé, ale to se brzy změní.
Potěší votes a komentáře.
Díky

Vaše Astomilka