Dangerous mafia H.S.

4. Cesta? Kam?

Trvalo to asi další dvě hodiny, než se na chodbě opět rozžhnulo světlo. Doufala jsem, že jdou zase někam vedle. Malinko jsem dřímala, ale když jsem uslyšela zarachtání klíčů v zámku, vyděsila jsem se. To mě probudilo docela. Ve dveřích se objevila nějaká další hora svalů. Rozhlédl se po cele a když mě spatřil zalezlou v koutě, svižným krokem ke mně zamířil. Natlačila jsem do kouta ještě víc, protože bojovná nálada mě už přešla.

,,Tak pojď, jdeme!", štěkl po mně a chytil mě kolem pasu. Snažila jsem se mu všemožně vysmeknout, ale to už si mě přehodil přes rameno jak pytel brambor a unášel někam pryč.

Všemožně jsem mu nadávala, ale nic už neřekl, jen mě vlekl někam dál. Ruce mě za zády škrtili stále víc a víc. Vylezl do schodu, zhasl za sebou a vyšel před tu budovu, ve které jsem strávila tak kolem deseti hodin. Venku totiž zrovna vycházelo slunce, takže mohlo byt kolem páté ráno.

No, budova to ani tak nebyla, zvenčí to vypadalo jako nějaký protitankový kryt nebo co. Byla jsem ráda, že jsem konečně ve svých plicích pocítila závan čerstvého vzduchu, a tak jsem se zhluboka nadechla, ale nepřestala jsem se vrtět, abych tomu svalovci aspoň trochu znepříjemnila cestu. Zjevně to nezabíralo. Přestala jsem tedy, abych zbytečně neplýtvala silami, které bych mohla využít k útěku. Ten muž šel asi 200m metrů, pak se zastavil. Uslyšela jsem nastartování motoru auta, to mě vylekalo. Kam mě to zase chcou odvézt? Ten muž otevřel kufr a naprosto bezcitně mě do něj hodil. Byl velice prostorný, tudíž to musel být nějaký terénní vůz. Teprve ten jsem si mohla prohlédnout toho může. Drsný, tupý obličej mu zdobila velká jizva, která se táhla přes oko, až k bradě. Nechutné. Pak už kufr zabouchl. Uslyšela jsem několik jeho kroků než do toho auta nasedl. Auta se s cuknutím rozjelo a já se díky tomu převalila na druhou strany kufru. Vnímala jsem cestu asi deset minut, pak mě přemohl spánek.

Probudilo mě ostré sluneční světlo, to když ten chlap, s jizvou přes oko, otevřel kufr. Najednou jsem ucítila, že mě bolí celé tělo. Drsně mě chytil za tričko a vytáhl ven. Bezvládně jsem se skácela na zem. Přede mnou se rozprostřel snad nejhezčí a největší dům, co, dům, největší sídlo, jaké jsem kdy spatřila. On si v pohodě zavřel kufr, až pak si mě znovu hodil přes rameno a já pocítila další bolest. To, jak se mi provazy opět zařízly do kůže. Neviděla jsem si na ně, ale cítila jsem, že mám ruce spálené snad až do krve. Ten obr se otočil a vydal se vstříc domu. Natočila jsem hlavu a všude jsem viděla jen lesy a hory. Tenhle dům je jimi tedy obklopený celý. Sakra, odsud se mi nepodaří utéct jen tak. Vždycky existuje nějaká možnost. Uklidňovala jsem se, protože to budu ještě potřebovat.

Šel přes úhledně upravený trávník až k domu. Vešel masivními dveřmi dovnitř a prošel velkou halou. Na konci mě prostě pohodil do rohu. V chodbě byla krásná fontána, která mě absolutně ohromila. Vytáhl z kapsy mobil a zmáčkl pár tlačítek a přiložil si ho k uchu. Chvíli to trvalo, než ho ten na druhé straně zvedl.

,,Ano, pane. Je tady.", pronesl do telefonu s téměř posvátnou úctou a já nevěřila, že je něčeho takového vůbec schopen.

,,Ano, pane." — ,,Ne, pane." — ,,Ovšem pane.", řekl nakonec a zavěsil.

,,Tak uvidíme, jak dlouho tu vydržíš.", bafl na mě posměšně a zase si mě vzal přes rameno...

★★★

V další kapitole se konečně někam posuneme, tak nepřestávejte číst.
Díky za votes a komenty.

Vaše Astomilka