Dangerous mafia H.S.

51. Uskutečnění

Nastal večer a celý dům jakoby ožil. Ne, že by tahle obrovská vila nežila ve dne, ale teď, při přípravách na akci, všude někdo běhal.

Sešla jsem dolů, kde byly kluci a pár dalších urostlých chlapů s nimi mluvilo. Vedle nich vypadali poměrně nicotně v porovnání postav.

Nechtěla jsem je rušit, aby mě ještě někam nevyhnali, a tak jsem si sedla do křesla a počkala, až za mnou někdo z nich přijde.

Po několika minutách se přede mnou objevil Niall. Měl za pasem zbraň a neznat ho, docela bych se ho bála.

Dobře, měla bych se ho asi bát i teď, ale on mi za tu dobu tady docela přirostl k srdci.

Byl pro mě něco jako kamarád, nebo dokonce starší bratr, kterého jsem v životě neměla.

Zajímavá úvaha nad mafiánem, který mě při mém útěku odsud chytil a dotáhl nazpět.

,,Tak mi jedem. Vrátíme se až nad ránem, tak nás nečekej a běž si lehnout, jo?“

Jemu se řekne, ,,běž si lehnout“, když spánek je to poslední, na co mám náladu.

Podívala jsem se na Harryho, který rozdával příkazy a pouštěl hrůzu na každého kolem.

,,Muž na svém místě, co?“, vystrčila jsem bradu směrem k Harrymu. Niall se tomu zasmál.

,,Na to, že jako dítě dělal co pro to, aby nemusel být jednu bossem, tak mu to docela jde,ne?, ušklíbl se Niall.

,,On nechtěl být bossem?“, zeptala jsem se, ale na tohle už mi nebylo odpovězeno, protože Harry rozkázal odjezd. Niall se na mě ještě usmál a šel v hloučku lidí na chodbu a následně ven.

Tohle mi teď vrtlo hlavou. Něco už mi naznačila jeho matka, tedy, dřív než zemřela, než ji Harry zabil.

Při této představě jsem se otřásla. Nikdy jsem mu tento čin neodpustila. Ať byla jakákoli, pořád to byla jeho matka.

Nechtělo se mi tomu věřit. Harry byl vždycky přísný, vždy dostal to, co chtěl a nikdo mu v ničem nebránil, protože by to s ním špatně dopadlo. V tomhle byl dozajista po svém otci.

Dům utichl. Pohybovalo se tu několik strážných, ale ti mi nijak nevadili. Za poslední dobu jsem si už zvykla i na ně, na jejich pohledy a výrazy, kterými by mohli propálit díru do zdi.

Nemohla jsem jen tak sedět a nic nedělat, a tak jsem si pustila film.

Nevnímala jsem ani, na co koukám, takže jsem to po deseti minutách vypnula a vrátila se do pokoje.

Bylo tu ničivé ticho a já mohla slyšet pohyb ručiček hodin na zdi. Znělo to vcelku hororově.

Abych nějak zabila čas, napustila jsem si ve své obří koupelně vanu a dala do ní levandulové aroma.

Ponořila jsem se do vany asi na hodin, ale pak už mi začala být zima, a tak jsem byla nucena z ní vylézt.

To ticho a nevědomost mě ubíjela. Už jsou v Malikově sídle? Našli moji mámu? Probíhá všechno podle plánu? Nestalo se něco Harrymu? Tyto otázky mě neustále děsily a čas vypadal, jakoby se zastavil.

Ležela jsem na posteli a snad po každé minutě jsem se prostě musela podívat na hodiny. Tohle čekání a nevědomost pro mě byly hrozné. Nejhorší na tom bylo to, že jsem nemohla nic dělat. Jen čekat a čekat…