Lukáši? Musím Ti Něco Říct...//Letr

Part #9

Petr:

Nemám chuť točit, nemám chuť zpívat, zkrátka nemám chuť na nic. Mám tak strašně velkou depresi, že jen sedím na posteli přikrytý dekou a koukám s nepřítomným pohledem do prázdna. Nic nejím, ani nepiju. Jsem vyčerpaný. Ze smutku. Jediné, co pociťuju jsou slzy, které mi stékají po tváři. Svět. Jako by neexistoval. Pavel se o mě ani trochu nezajímá. Ani jednou nepřišel do pokoje.
To jsem vážně tak moc špatný člověk, že nestojím ani o trochu starosti? Jo, já vlastně zapomněl. Jsem ten nejhorší, protože nikdo nedokáže pochopit humor. Bůh ví, co teď dělá Lukáš. Být bez něj... to je jako. Žít bez vzduchu. Určitě je šťastný, že mě má z očí. Vždyť já jsem ten, který ho zničil. Jenže. On mi vzal to nejcennější, co jsem kdy měl. Kapelu. Zničil mi můj sen, který jsem si žil od svých 16-ti let. A to jen proto, že jsem dal pusu Pavlovi. Jen kvůli vtipu. Neuvěřitelné, co vše můžete ztratit jen díky vtipu. Někdo zaklepal na dveře. Ale já nereagoval a dál koukal do prázdna s tupým pohledem.

,,Můžu jít dál?" Ozval se Pavlův hlas. Pro sebe jsem si kývl hlavou, ale byl ticho. Pomalu se začaly otevírat dveře. Tedy, alespoň myslím podle sluchu.

,,Hele..už si tři dny nevylezl z pokoje. Jsi v pořádku?" Jen jsem kývl hlavou, a ani se na něj nepodíval. Slyšel jsem povzdechnutí a ucítil, jak se prohýbá postel. Sedl si vedle mě.

,,Vnímáš vůbec, co jsem ti říkal?"

,,Hm." Chtěl jsem, aby odešel, ale mé zesláblé tělo mi nedovolilo ze sebe vydat víc.

,,Měl by ses najíst." Pomalu jsem otevřel pusu, že něco řeknu, ale vyšlo ze mě jen zachraptění.

,,Petře. Přestaň. Mám o tebe vážně strach. Tak se na mně aspoň podívej." Ne. Nepodívám. Radši budu dál koukat do prázdna, než tobě do očí. A najednou jsem ucítil zašimrání na tváři. Další slza.

,,Tak a dost. Už se na tohle nemůžu dívat." Odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Nestojím o ničí pomoc. Proč za mnou nepřišel už včera? Nebo předevčírem?
Pořád musím myslet na Lukáše. Jsem jen zamilovaný kluk, který přišel o to nejcennější. Lukáš. To jméno. Kdykoliv tvý jméno tančí na mejch rtech, tak zastaví se čas na vteřinu ztratim dech...

Lukáš:

Nikol je prostě úžasná holka. Mám. Mám takový pocit, že jsem se do ní tak trošku zamiloval. Ale ne, Lukáši. Co to povídáš. Ty miluješ Petra. Ne nějakou holku, kterou znáš tři dny. Jenže ona není jen tak nějaká. Nikol. Ona je pro mě jako zjevení z nebes. Anděl, který mi dává štěstí do života.

,,Luky! Jsi mezi námi?" Zamávala mi rukou před očima Nikol a zasmála se.

,,Jo, promiň. Jen jsem přemýšlel."

,,A nad čím pak? " usmála se jako sluníčko.

,,Nad tebou." Rozzářily se jí oči, obejmula mě a dala mi pusu na tvář.

,,Mám tě moc rád Nikol." Usmál jsem se a pevně ji stiskl.

,,A já tě miluju." Zašeptala mi do ucha.

,,Cože?" Odtáhl jsem se a zmateně se na ní podíval.

,,No, že tě miluju."

,,Nikol, já."

,,Já vím, že ty mě ne."

,,Promiň. Miluju tě, ale trochu jinak. Spíš jako svoji sestru, nebo kamarádku."

,,Jasně. Friendzone." Povzdechla si a svěsila hlavu.

"Nebuď smutná. Kamarádi zůstaneme. Na tom se nic nezmění." Místo odpovědi se mi přisála na rty. Ach, Nikol, proč mi to děláš? Neodtrhl jsem se. Začal jsem tedy spolupracovat. Usmála se do polibku, ale já byl spíš smutný. Ale prostě se nešlo odtrhnout. Ani jsem nechtěl. Bylo cítit, že to myslí hodně vážně a já nemám sílu vidět její zlomené srdce. Jenže já nemůžu žít s pocitem, že jsem takhle podrazil Petra. I když..on podrazil mně. Nebo ne? Opravdu to byl jen vtip? Nejsem si jistý ničím.
Její rty opustili ty mé a podívala se mi zhluboka do očí.

,,Zapomeň na to. Promiň." Jen si zase povzdechla.

,,Nejsem pro tebe dost dobrá, že?''

,,Jsi úžasná, a-ale. Já.." mám jí říct, že jsem gay? Ne, já nejsem gay. Já jsem bisexuál. Líbí se mi Petr, ale holky taky. Zvlášť Nikol. Tak úžasná, ale..já miluju Petra.
Ještě mu ale nedokážu odpustit.

,,Já jsem zamilovaný do.. někoho jiného." Omluvně jsem se jí podíval do očí.

,,Chápu." Bylo vidět, že má kousek od toho, aby se rozbrečela, tak jsem jí pevně obejmul. Kdyby věděla jak je to se mnou doopravdy, tak by si o mně nepopřela ani kolo.

,,Nikol, už bys měla jít domů. Je pozdě." Ano, mám svůj byt, protože mi ho můj známý pronajmul.

,,Ale no tak. Můžu tady zůstat? Prosím." Povzdechl jsem si a pohladil ji po vlasech.

,,Fajn. Víš. Přemýšlel jsem nad tím, že mě miluješ. No a." v očích jí vzplál plamínek naděje, a přisunula se blíž.

,,Tak mě napadlo..."

,,Copak?"

,,Kamarádi s výhodama?" Na její tváři se vytvaroval nádherný úsměv. Skočila mi po krku a povalila mě.

,,No ták! Spadneme! " zasmál jsem se.

,,Tak ať! " taky se zasmála a věnovala mi polibek na tvář.

,,Miluju tě." Zašeptala mi těsně u rtů. Teď jsem váhal, co jí odpovědět. Ale místo odpovědi se mé rty přisály na ty její. Byla zaskočená. Usmál jsem se do polibku vzal její tváře do dlaní.

Pro bůh Lukáši?! Co to děláš!

Omlouvám se za kratší část. :/ Snad vám to postačí. ;))