My Angry Boy [Punk Harry Styles]

12) Friendship

Pohled Harryho:
Následoval jsem svého otce do jeho kanceláře a v duchu jsem si říkal, co ten č*rák po mě chce. Zaklaply se za mnou dveře. Otec se posadil za stůl a ukázal na židli před svým stolem. Rázně jsem odmítl. Sedl jsem si od něho co nejdál, tedy téměř až ke dveřím, na pohovku s proskleným masivním stolkem z mahagonu.

Vzpomněl jsem si na svoji matku. Nemohl jsem si odpustit, že jsem nechal dopustit, aby moje máma znova otěhotněla. Měl jsem mít sestru. Její život ale vyhasl stejně jako ten mojí mámy. Mojí matky.

Zatřepal jsem hlavou. Nechtěl jsem teď myslet na mojí mamku, která odešla a už se nikdy nevrátí. Nejsem malý děcko.

"Harry?" Ignor. "Harryy?" Ozvalo se prásknutí ruky o stůl. "Harry, sakra já s tebou mluvím! Nedělej, že tady nejsem!" zvýšil na mě hlas. Upřel jsem konečně na něho svůj pohled. "Něco jsem ti před necelou minutou řekl. Jistě víš, o co šlo."
zamračil se.

Pokrčil jsem rameny. Mohlo mi to být jedno.

Jsem 22letý kluk, který ještě žije u svého bohatého otce. Mnozí by řekli, že jsem moc starej na to, abych bydlel sám. Odpověděl by jsem jim, že alespoň nemusím nic dělat.
Můžu lusknout prsty a mít co se mi zachce, ale já od svého otce téměř nic nepotřebuju.

K mému životu mi stačí peníze, bar, alkohol, jídlo, moje auto a... Olivie.
Olivie je naše skoro služka. Kdybych k ní neměl dost úcty, řekl bych, že je už babička.
Ale je to pravda. Olivie mě zná líp, než většina děvek v tomhle po*raném městě.
Zná mě odmalička a chová se ke mně jako ke svému synovi. Někdy jsem na ni k*revsky hnusnej, to uznávám. Často mi vyčítá můj "slovník". Mě ale její výčitky nevadí.

"Takže co jsi chtěl?" otráveně jsem řekl.
"Harry, tady jde o vážnou věc. Musím odjet zítra za svítání do New Yorku na nějaký pohovor." řekl.

"No a?" zeptal jsem se. "Musí mě tady někdo zastat. Samozřejmě tu bude zástupce, ale ten na tak velkou firmu nestačí. Potřebuju, abys to tady za mě vzal." pokračoval.

Zacukaly se mi koutky rtů. To jako myslí vážně? Opravdu si myslí, že udělám za něj záskok ve firmě. S tím počítej ty vole.
"Harry, jestli mě nechceš zastoupit, zastoupí mě moje asistentka." řekl a založil si ruce na hrudi. Celou dobu byl otočen k oknu a koukal dolů na rušnou ulici.

Zašklebil jsem se. Byl jsem asi jako školák, který pozoroval marný souboj motýla nabodnutého na špendlíku. "Mé ne platí. Kdo je ta tvoje asistentka?"

"Ty to nevíš? No, v tom případě se ti to vůbec líbit nebude."
Odmlčel se.

"Cassandra Parker."

Pohled Cassandry:
Kouknu zpětně na hodiny. Půl jedné. Docela to uběhlo a povedlo se mi dohnat to zdržení z rána. Mohla jsem si tedy dovolit odpolední pauzu. Napřed jsem chtěla najít toho blonďáka z rána a vrátit mu ty desky, které mi Harry spěšně vrazil do rukou.

Doufala jsem, že ho najdu u kávovaru v kantýně. V době oběda tam chodí dost lidí, takže ho tam možná najdu. Připadala jsem si, jako by měl být ten kluk otázkou života a smrti.
Došla jsem do kantýny, která byla k mému údivu téměř liduprázdná. Byl tam jenom nějaký kluk, odhadovala jsem mu tak 22 let, ne-li víc.
"Ahoj." pozdravil mě. Celá udivená jsem se na něj otočila. "A-ahoj." zakoktala jsem se a maličko zrudla. Hned po pár dnech v nové práci trapas. To mi to pěkně začíná, spráskla jsem v duchu ruce. No tak, Cassandro, seber se trochu!

"Ty jsi ta nová?" Přikývla jsem a uvažovala odkud to může vědět.