" Adree. Hanah hádám." usmál se a olízl si rty. "Ano." nechala jsem si kamennou tvář a přitom jsem sledovala jak ke mně natahuje svou tlapu. Zasunula jsem do ní svou malou packu a sledovala jeho ruku, která mě pohladila přes klouby a pak se vzdálila. "A kdo jste?" nenápadně jsem si svou ruku přitáhla za své tělo.
"To jsem vám už řekl ne?" zasmál se. Jak bych ho jen popsala. Čtvercovitý tvar obličeje, s pár pih, hnědé rozcuchané vlasy, výrazný úsměv, černá mikina s normálníma džínema. "Ano, to jo, ale co tu chcete jste mi ještě neprozradil." ironicky jsem se usmála. "Aha omlouvám se, jsem mluvčí pana Collera, jestli vám to jméno něco říká." Znovu se usmál.
Divila jsem že už s ním mluvím 5 minut. S nikým jsem od Lulasovi smrti nemluvila. Myslím s muži. "Samozřejmě že znám toho hajzla."
Bylo to trochu přes čáru, to ano, ale jinak bych toho člověka nazvat nemohla. Adree propukl v hluboký smích. "Omlouvám se."zasupěl ještě v odezve smíchu a utíral si slzy. "A co s ním?" Zamumlala jsem, pořád s vážnou tváří. "Potřebujeme vás." Řekl vážně, ale v očích mu pořád hrály jiskry. "A k čemu prosím vás." Kdybych to uměla, zasmála bych se.
"Vaše články, jsou ...... velmi zajímavě pojaté, jste dokonalá, jak si hrajete se slovy. Prostě žádný normální smrtelník by nemohl ustát to co ty stojíš ty. Opravdu jsi dokonalá." Začal na mě drmolit, a já až po chvíli uvědomila že mi týká. "Naše společnost, chce tvůj život zdokumentovat, jaké to vše bylo, proto bych tě rád pozval na večeři...." znervózněl a promnul si ruce. Stála jsem jako opařená. Chvíli jsem přemýšlela čímž přestal věřit že na jeho nabídku kývnu.
Ale chtěla jsem si vyrazit a konečně si vyrazit. Co jsi budeme nalhávat, chtěla jsem si po těch zatracených tří měsíců , řeknu to blbě, ale si užít. "Půjdu ráda." zkusila jsem se usmát, čímž na mě vykulil své hnědé oči a chytl se stolu recepční. "Cože?" nemohl tomu uvěřit. Pokrčila jsem ramenama a znovu přikývla. "Půjdu ráda, jestli sis to tedy nerosmyslel." vypadlo ze mě. "Nene! Jen mě to zaskočilo, ehm." zčervenal. "V pohodě. Půjdu ráda. Dlouho jsem nikde nebyla a myslím že by to mohlo být fajn." zamumlala jsem a vytrhla papíry naší velmi schopné recepční. Asia toho moc neměla v hlavě, to jo, ale byla krásná. A věděla co zdůraznit. Prostě. Ahh.
"Hanah, teď ti skončila pracovní doba." zčervenala a vyprsila se. "Jo, ehm můžeme vyrazit, jen se musím doma převléct." řekla jsem a sjela se pohledem a porovnala se s recepční. Já měla od ní vytahané džíny s mužským trikem, které mi spadalo pod zadek. Nedbale učesané vlasy, ještě k tomu mastné. Uhh to byl pohled co?
"Vypadáš skvěle..." usmál se a v očích mu plály plamínky. "Děkuji." řekla jsem odbitě, ale záleželo mina tom. Tak dlouho jsem to od nikoho neslyšela. Asie zakašlala, čímž počítala s tím že jí dá taky nějakou otřepanou poklonu. Nic.
Nasedali jsme do jeho auta, které stálo hned u naší společnosti. Mlčky jsme přihlíželi jak nám cesta ubýhá, ale on to hrobové ticho prolomil. "Tak, co přesně děláš?" usmál se na mě, ale já mu nevěnovala pozornost. Ne že by mě nezajímal, ale prostě .... Prostě. "Šéfka oddělení v třetím patře, což možná víš, něco jako lidové noviny a články s přírodní tématikou. Ty?" milovala jsem svou práci, bylo to jediné co při mě zůstalo, když všichni odešli. "Jak jsem řekl, mluvčího pro toho hajzla.." opravdově se zasmál. "však je." stála jsem si při svém a založila ruce na prsou. "V pohodě " zvedl poražené ruce. Poprvé za ten podělanej den jsem se usmalá.
