ÚSMĚV PROSÍM

Tento příběh jsem napsal na Silvestra roku 2010, tak snad se Vám bude líbit...

V jednom městě žil jeden obyčejný chlapec. Byl stejný jako ostatní chlapci v jiných městech. Měl své kamarády, své vzpomínky a také měl svojí vášeň - rád fotografoval. Když před šesti lety zemřel jeho táta, zanechal mu svůj fotoaparát, který měl kluk ze všech nejraději. Nebyl tak hezký a ani neměl tolik funkcí, jako ostatní fotoaparáty, ale přesto byl tento přístroj něčím zvláštní. Jeho táta mu jednou pověděl, že je přímo kouzelný. Často čekal dlouhé hodiny na ten správný moment, aby mohl zmáčknout spoušť fotoaparátu a zaznamenat tak okamžik, který se už nikdy nebude opakovat. S každým východem slunce se v něm opět probudila vášeň, vzal fotoaparát a vyrazil fotografovat do města. Když se toho dne probudil, netušil co vlastně bude dneska fotografovat a nevěděl to ani když dorazil na místo. Prostě jen vzal do ruky přístroj, nasadil objektiv a zachytával okamžiky kolem sebe. Vždycky věřil v to, že jeho fotografie mají skrytý příběh, že v každém zachyceném momentě se skrývá část něčeho, co souvisí s jinou jeho fotografií. Ten stejný den večer, když se vrátil domů, tak si prohlížel dnešní nafocené snímky, až v jednom nevratném okamžiku narazil na snímek, který by se někomu mohl zdát nepovedený, ale on v něm přesto něco uviděl – tvář dívky ve žlutých šatech a dlouhými vlasy s kopretinou za uchem. V tu chvíli zapomněl na všechny ostatní zachycené momenty toho i minulých dní a všemožně si prohlížel a zkoumal pouze tuto fotografii. Myslel na ní dnem i nocí. Usínal i probouzel se s myšlenkou na tu dívku. Nedokázal se již těšit ze svého zachycování neopakovatelných okamžiků a tak fotografii s dívkou vytiskl a začal jí vylepovat po městě, aby se mu ozvala. Zastavoval neznáme lidi na ulici a ptal se jich, zda onu dívku ve žlutých šatech neznají, ale odpověď vždy zněla stejně – ne! Po celém městě tak byly vylepeny snímky s touto neznámou dívkou a chlapec čekal, zda se mu někdo ozve. Uběhl celý rok, ale nikdo se neozval. Fotografie s dívkou již dávno venku zničit déšť a chlapec se smířil s tím, že jí nikdy nenajde. Jednou seděl osamoceně ve svém ateliéru a hleděl na dívku z fotografie. Hleděl na ní tak úpěnlivě, až se v jenom okamžiku pohnula a ožila, ale jen na fotografii. Usmála se na něho a povídá: „Tak ty jsi mě hledal?" a chlapec odpověděl: „Ano, celý svůj život!". Od toho dne byli už jen spolu. Chodili na společné večeře, procházeli se po městě, jezdili na výlety a byli prostě párem, jako miliony jiných, jen s tím rozdílem, že dívka žila jen na fotografii. Chlapec jí tedy nikdy nemohl chytit za ruku nebo jí políbit, ale jemu stačilo to vědomí, že je blízko něj. Uběhl další rok a jednoho dne se chlapec odvážil dívky zeptat: „A jak bych se s tebou mohl setkat osobně ?" a ona mu na to odpověděla: „To přeci víš sám, vzpomeň si, co ti říkával tvůj táta před spaním, když jsi byl ještě dítě". Chlapec se zamyslel a v myšlenkách se vrátil do svých 6 let, kdy mu táta před spaním vyprávěl různé příběhy a jeden z nich byl o tom, že když se při fotografování usměješ, tak ti ten úsměv zůstane navždy a lidé, kteří jsou na fotkách, se mohou setkávat i potom, co už nebudou na tomto světě. Stačí se jen při fotografování usmívat. Hned druhý den se snad milionkrát usmál a vyfotografoval se a doufal v to, že se ocitne vedle té své dívky, ale stále se nic nedělo. Chlapec byl již zoufalý a tak se mu zaplnily oči slzami, které mu pomalu stékali po tváři, až jedna z nich dopadla na fotografii té dívky, která ležela pod ním na zemi. V ten okamžik seděla vedle něho a tak jí chlapec mohl poprvé chytnout za ruku a políbit. Dívka však nebyla jedinou krásnou věci, které se mohl dotknout. Když přišel domů, aby mamince mohl konečně představil svojí dívku, tak tam byl i jeho táta, kterého ihned objal a řekl mu: „Ty tvoje příběhy byly pravdivé tati!" a jeho táta mu na to řekl: „Tak se usmívej, nikdy nevíš, zda tě někdo zrovna nefotografuje"...