50 Shades of NamJin

Anděl smrti 1

Koukám, že jsem už nějak dlouho nic nepřidala a asi bych to měla napravit, ale jelikož nezbývá moc času na psaní, tak vám dodám totok... Dvourázovku na NamJin.

Nečekejte žádné yaoi... vy úchyláci :D

Užijte si to a doufám, že za sebou necháte nějakou odezvu (komentík, hodnocení) :)

Bye...

Bloudil jsem ulicemi už dlouhé hodiny a pořád jsem marně hledal cíl. Nevěděl jsem, kam jít.

Všude jsem si připadal tak... navíc. Byl jsem navíc tak nějak vždy. Už jen mé narození stalo se jakousi předzvěstí, že nikam nepatřím. To slovo se mi hlavou honilo jako zběsilé. Nedokázal jsem to zarazit.

Doufal jsem, že když si půjdu za svým snem, možná se vše změní. Nezměnilo!

"Nikdy jsi se neměl narodit!"  Ta věta bolela. A bylo jedno, kolikrát už jsem ji slyšel. Bolela pokaždé stejnou silou.

"Kéž bys zmizel z tohohle světa!"   Věřte mi... rád bych! Jenže nebylo kam. Svět byl veliký a přesto někde uvnitř mě, hlodal nenasytný malý brouček, nutící mě přemýšlet nad možností, že bych zmizel úplně. Chyběl bych někomu vůbec? Ta malá potvůrka v mé hlavě hlodala, hlodala a zanechávala za sebou díru. Obrovskou díru plnou nicoty.

Možná bych za ta léta, co chodím po světě, měl být už tak nějak zvyklý, jenže někdy... ah, bože. Co to tu vykládám?!

Bolelo to. Každé to slovo, kterým mi jen dokazovali, jak moc jsem jim odporný. Jak moc mnou pohrdají.

A tak, zatímco ostatní touto dobou už zřejmě sedí u štědrovečerní večeře, já procházím večerním Soulem a marně se pokouším urvat trochu toho tepla, když se mi mráz krutě vkrádá pod nepříliš silnou látku mého kabátu.

Prošel jsem snad celý Soul. Možná dokonce i dvakrát. Tam i zpět.

Nemám vůbec tušení, jak dlouho už chodím. Jsem promrzlý a dech se mi chvěje. Třesu se vlastně celý, ale je mi to už tak nějak jedno. Zvednu obličej, který jsem až dosud zarytě schovával ve své tlusté šále a rozhlédnu se, abych zjistil, kde vlastně jsem.

Most Mapodaegyo. Most, který spojuje oba břehy na řece Han. Most, z něhož je nejlepší výhled na západ slunce.

Jak já jako malý miloval souhry barev při západu slunce. Dnes, jako dospělý, jenž teprve před nedávnem opustil doby puberty, jen s mírným úšklebkem na rtech pohlédnu daným směrem. Žádný západ slunce se ale nekoná. Jak by taky mohl, však už je nejspíš po půlnoci.

Most je nyní prázdný, jen sem tam projede nějaké auto. Všichni jsou v teple svých domovů a uživají si veselé svátky se svými nejbližšími. Já to štěstí nemám. Jsem sám.

Nechtěl jsem ale samotný trávit tenhle čas mezi čtyřmi holými stěnami. Všechno, jako by na mě padalo. Tížilo mě to. Nedostávalo se mi tolik potřebného vzduchu. Dusil jsem se. Musel jsem vypadnout. A teď... chodím bezcílně ulicemi a dal bych cokoliv, abych se nemusel vrátit.

Myšlenka, která se mi nyní urputně vnucovala, nedávala mi klidu. Vždyť na co přemýšlet o konci, když konec je tak blízko. Stačí k němu natáhnout ruku. Nebo spíš nohu. Přelézt to podělané zábradlí a vydat se na pospas chladnému vzduchu a následně nechat tělo, aby se roztříštilo o hladinu tmavé řeky. Pak bych měl klid. Všechno by skončilo.