50 Shades of NamJin

Anděl smrti 2

Druhá část je tu.  A ano, i tuhle část můžete najít i na našem blogu magical-miracles.blog.cz :)

Musím říct, že se mi tahle povídka krásně psala, i když jsem zrovna měla depku (ono zjistit, že byli určití členové skupiny šikanovaní, je sice smutné... ale posloužilo to jako dobrý námět) ... Tak... snad se vám dvojka bude líbit.

Těším se na reakce :)

Uplynulo několik dní. Ani vlastně nevím kolik. Přestal jsem to počítat, když jsem došel k číslu deset.

Od chvíle, co jsem potkal toho podivínského kluka na mostě, jako bych ho nedokázal vypudit z hlavy. Neustále jsem musel myslet na to, co mi řekl. I na to, jak uslzené byly jeho oči, když ta slova pronášel. Aish, jak já ho nenávidím! Co si vůbec o sobě myslel, že mi dával kázání? Já se ho přeci neprosil a přesto ke mě promlouval jako k malému, nevychovanému děcku.

Musím však přiznat, že se mě jeho slova celkem dotkla a přesto jsem tak nějak podvědomě cítil, že má pravdu.

Nejsem ten, kdo má právo rozhodnout o vlastní smrti. Čas na tomhle světě mi byl už předem vyměřen. Neměl bych ho tedy ukončit dřív, než přijde můj čas. Jenže... důvod, proč jsem to všechno chtěl skončit ve mě zůstává. Prohlubuje se a mé vědomí ovládá čím dál větší deprese. Nedokážu s tím bojovat jinak, než přenést své myšlenky na čistý list papíru v podobě jakéhosi textu. V hlavě mi utkvěla slova nenávisti vůči mé osobě a já dodnes netuším, co jsem udělal natolik špatného, že bych si je zasloužil.

Přesto... ať se snažím sebevíc, nedokážu v sobě potlačit lítost. Lítost sám nad sebou, nad vlastní existencí.

Otázky typu, 'kdo jsem', 'proč jsem vůbec tady'... jsou zakořeněné tak hluboko, že je má mysl nedokáže vytěsnit. A odpovědi ve formě urážek na mé schopnosti či dokonce vzhled... ah! Tolik to bolí a já se naivně snažím tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Jenže... není!

I přes tu velkou bolest, kterou v sobě cítím, uchovávám si navenek pohodový výraz a na rtech veselý úsměv. Moje srdce si ale hrdě dál krvácí. Jako by ho někdo drtil v pěsti a nechal tak z něho vyprchat celou mou bytost. Jenže, dozvím se někdy proč? Proč mě lidi odsoudí dříve, než mě stihnou poznat?

Frustrovaně bouchnu pěstí do stolu.

Horkými dlaněmi promnu ospalou tvář. Prohrábnu prameny svých blonďatých vlasů a pak vstanu od stolu, u něhož jsem dobrých pět hodin seděl. V tichosti a téměř bez hnutí. Rozhlédnu se po pokoji. Tíživý pocit samoty se do mě opět opře plnou vahou, až nabydu dojmu, že jestli se opře víc, upadnu.

Přistoupím ke zdi po své levici.

Je poseta mnoha fotografiemi. Jsou na ní všichni. Má rodina, moji přátelé i spolužáci. Mám okolo sebe tolik lidí a přesto jsem sám. Proč? Ta otázka mě ubíjí...

Ignoroval jsem to. Dokonce jsem si vypnul zvuk, ale vlezlé blikání displeje, mě rozčilovalo. Přistoupil jsem k mobilu, který ležel na kuchyňské lince a usrkl ze skleničky, v níž byla čistá voda. Pohledem jsem propaloval tu blikající věc, až jsem nakonec odložil sklenici a jal se hovor přijmout.

"Co chceš?" zeptal jsem se místo pozdravu.

"Jsem vždy potěšen, když jsi tak nadšený, že ti volám," ozve se z druhé strany hlas mého nejlepšího přítele. Tedy, dá se jím tak vůbec nazvat?

Nikdy jsem nevěřil na přátelství nejlepších kamarádů. Pro mě prostě buď byli přátelé nebo nebyli. Nerozlišoval jsem mezi nimi a přesto mi byl Hoseok jistým způsobem bližší. Možná to bylo tím, že jako jediný dokázal vycítit mé pocity i přesto, jak moc zarytě jsem se je snažil potlačit. Jeho veselá povaha, utvrzovala mě v tom, že snad nakonec nejsem tak úplně zbytečný. Čím déle však moje stavy trvají, tím hůř se cítím. A ani Hoseokův pobavený hlas na druhé straně mi nedokáže zlepšit náladu.