50 Shades of NamJin

Věřil jsem... 1

Do desek jsem uložil poslední dokumenty a smlouvy. Vypnul jsem počítač a do brašny uklidil svůj osobní noťas, v němž jsem měl spoustu poznámek. Jedním rychlým pohledem jsem zkontroloval čas na nástěnných hodinách nad vchodovými dveřmi. Ach jo, opět jsem tu byl dýl, než jsem původně zamýšlel.
Asi na tom bylo něco pravdy, když mi přátelé říkali, že to s tou prací dost přehráním. Ale vlastně jsem za to ani nemohl. Je to čtvrt roku, co jsem se vrátil do rodného města, abych si dal trochu do kupy svůj dosti zpackaný život. Před měsícem a půl jsem nastoupil do téhle menší společnosti a jak to tak bývá, dávali mi jako zelenáči spoustu práce navíc. Občas jsem měl pocit, že pracuju možná za všechny a to včetně ředitele. Bohužel... pokud jsem si chtěl práci udržet, musel jsem mlčet a makat.
Naposled jsem se rozhlédl, abych se ujistil, že jsem nic nezapomněl a s unaveným povzdechem jsem opustil kancelář. Sjel jsem výtahem do přízemí, kde jsem se rozloučil s nočním hlídačem a v kapsách zašátral po klíčích od auta.

Byl jsem tři bloky od bytu, když mi začal drnčet mobil. A jelikož zvonění neustávalo, zajel jsem ke krajnici a hovor přijal, aniž bych se podíval na jméno volajícího.
"Prosím?" ozval jsem se slušně a na druhé straně zazněl známý hlas.
"Nazdar, pracante. Tak už jsi konečně skončil?" zeptal se pomalu v polokřiku, aby přehlušil hlasitou hudbu v pozadí.
"Právě jsem na cestě domů. Zase cvičíš?" zajímal jsem se. Obdivoval jsem jeho zájem o tanec a hudbu celkově. Dalo by se i říct, že šlo o závislost, ale zase jsem musel uznat, že v tom byl neskutečně dobrý. A já mu záviděl. Sám jsem neměl žádného koníčka, život pro mě byl nuda. Pouze samá práce, jídlo, spánek, práce, spánek, jídlo, spánek, práce, práce...
"Hobi, zkrať to," mrknul jsem na čas. Ne, že bych pospíchal, ale už jsem chtěl být doma.
"Ok, ok. Co děláš zítra?" Zítra je neděle, co bych měl asi tak dělat.
"Nic," řekl jsem a pak jsem hned vyjekl. "Do práce musím. Jo, mám zítra určitou zakázku a-..."
"Ale houby máš. Vím, že ze mě děláš blbce. Ale mě neoblafneš. Zítra v sedm jsem u tebe. Vem si na sebe něco nedbalého. Nebo možná něco sexy.. haha. Zítra bude párty." Protočil jsem oči až na vrch hlavy a chystal se protestovat, ale Hobi byl rychlejší. "Tak zítra. Čus!" a zavěsil.
Aish! Já ho snad praštím!

***

Chytil jsem se za hlavu a hlasitě zavrčel. Že já ten zvonek neodpojil. Ještě jsem chvíli otálel, ale nakonec jsem se zvedl z postele a šel umlčet ten řvoucí krám, na kterém nechtěný návštěvník nejspíš usnul. Zprudka jsem rozrazil dveře a nadechl se, abych osobu za dveřmi vyhodil, ale to už mě dotyčný odstrčil a svým otravně veselým hlasem se cpal do kuchyně.
S povzdychem jsem tedy dveře znovu zavřel a šouravým krokem se vydal za ním, zatímco jsem si mnul ospalé oči.
"... si to vidět, haha. Jimina ty židle vážně nemají rády," chlámal se, přičemž si bez zeptání otevřel jedno z mých piv, které jsem měl v lednici. Jedno pivo z mé LIMITOVANÉ EDICE! Že já ho vážně zabiju?!
"Ah, Hoseoku!" zahučel jsem, drbajíce se na zátylku, jako kdybych tím snad mohl odehnat svoji nevoli. Nejdříve se na mě podíval nechápavě, ale když mu to došlo, zazubil se, pokrčil rameny a řádně upil, čím mi dal jasně najevo, že mám smůlu a že rozhodně nehodlá se o dané pivo ošidit. Pak jsem se ale zamračil a zkřížil ruce na prsou.
"Hele, mladej!" houkl jsem a ignoroval fakt, že jsem vlastně mladší, než Hoseok. "Nevadí ti, že sotva minula sedmá hodina ráno a ty už chlastáš?" zakřenil jsem se. Ihned na mě namířil ukazováček.
"Hej, hej, hej. Dávej si bacha na to, jak se mnou mluvíš!" pohrozil mi, ale věděl jsem, že se doopravdy nezlobí. "A vůbec! Jaký chlastáš? Já nechlastám! Já se osvěžuji a to, že je ráno. No... já chtěl. Já... Hele, víš ty co? Mazej se oblíknout, nebo tě sebou nevezmu!"
"Však já taky nikam nechtěl," zasmál jsem se.
"Mazej, nebo se neznám!" mrsknul po mě balík kuchyňských papírových utěrek.
"A kdo bude řídit, když mi tu kradeš chlast?" křenil jsem se jako lečo na hnoji, zatímco se mým směrem letecky vydala další role nebohých utěrek. To už jsem se smál na celé kolo, ale poslechl jsem. Díky smíchu mě spánek přešel a já si uvědomil, že jsem s Hoseokem nikde nebyl už velmi dlouho.
Začínal jsem se těšit.