World of elves 2 /(3)\

203. kapitolka "Šedé přístavy"

Několika členná elfská skupina Jezdců dorazila před velkou bránu z jasně bílého dřeva. Na ní se tyčil nápis ve starodávné řeči elfů. Málo kdo jí rozuměl a málo kdo to umí přečíst. Naštěstí, Thranduil umí mnoha jazyků. Učení jeho otce a dlouhé noci sezení nad knihami se vyplatí. Začal pomalu předčítat a poslední slůvko, kterému rozuměli všichni okolní jezdi znělo- Melon nin. Brána se jim otevřela a tak mohli vstoupit. Ihned po jejich průchodu se vrata zavřela a již navždy uzamkla. Poslední elfové dorazili. Nikdo nyní nesmí dovnitř, pouze ven. Ti, co se zde podívali, jsou zde vítaní. I kdyby se rozhodli odejít a zase vrátit na tyto překrásná elfská místa, stále mohou. Mnoho starých moudrých elfů zde chodívalo vzpomínat na dobré časy, modlit se a další osobní potřeby, které vás napadnou. Někteří dokonce i smutnit. Všude se linula vůně moře. Těžký vzduch, usednutý u země dokazoval přítomnost moře. Elfové byli nuceni horkem, sundat si své pláště. Zanedlouho se proti nim vydali dva známí elfové. Tmavovlasý a plavovlasý. Kráčeli si to cestičkou k nim. Thranduil se svou ženou seskočili z koně a vyčkávali na jejich příchod. ,,Jsme rádi, že jste dorazil příteli" pokývnul hlavou pán Imladris. S ním souhlasil i Pán Lórienu, stojící po jeho boku. ,,Pojďte, všichni na vás již čekáme" usmál se Celeborn a Elrond zabraný do rozhovoru s Thranduilem se vydali jako první. Lucia objala krátce svého otce. Dlouho jej nespatřila. Také se pustili do řeči a ostatní je následovali. O koně se postarali elfové, jež odmítli vydat se za moře. Zůstanou zde a budou opečovávat toto nádherné místo.

Zanedlouho všichni seděli v jedné společné místnosti. Bavili se docela tiše. Oheň v krbu hlasitě praskal a dřevo sípalo. Venku již byla dávno tma, zahalila tak celou okolní krajinu. Však někdo v této společnosti chyběl. Nepátrali po oné osůbce. Ta se mezitím procházela po břehu moře. Měsíc v úplňku jí svítil na cestu a jasné hvězdy ukazovaly správný směr. Slaná voda omývala její bosá chodidla a slabě jí šimrala a chladila zároveň. Docela smutně putovala sama krajinou.  Alespoň si to myslela. Však někdo ji sledoval. Byla jí dosti podobná. Tedy až na barvu vlasů a výšku. Jinak byly zcela stejné. Lucia nevěděla o své matce. Nevnímala nic, než jen vodu mezi prsty, jak naráží na písečný břeh. Galadriel ji však rychle došla a položila jí ruku na rameno. Bílá čarodějka sebou leknutím trhla. ,,Chtěla jsem se ti omluvit. Měla pomoci. Však zmizela jsem a ty sis musela projít peklem. Odpusť prosím" řekla tiše, však náhle. Lucia měla v očích lítost a smutek. Svítivé hvězdy se odrážely v nich, jako malé jiskřičky naděje. ,,Já se omlouvám. Neměla jsem tě tak vyhazovat a křičet po tobě" povzdychla si po chvíli mlčení. Galadriel se mlčky usmála a přitáhla si svou dcerku k tělu. Již dávno nebyla malá. Vyrostla a dospěla. Má vlastní rodinu a je šťastná. Jako ona sama. ,,Už nikdy mé dítě" šeptla jí slabounce do vlasů. Následně jí věnovala letmý polibek. Po chvíli se odtáhly a putovaly po pláni písku zpět k domovu, kde se nacházel zbytek její rodiny...