Stín

1. Kapitola- Úkol

Zohnu se a zvednu předmět ležící na zemi. Je to fotografie šťastné usmívající se tříčlenné rodiny. Přejedu prstem po skle. Musím se ušklíbnout, když se kouknu na datum, kdy byla fotografie pořízena před pěti lety. Jak jinak? To byli všichni šťastní a hlavně tady nebyli ONI.

Pohodím svojí kaštanovou hřívou a zase se rozhlédnu po polorozpadlé místnosti, která jak hádám, měla být dřív obývací pokoj. Teď jsou tady díry ve stropě, všude omítka a kusy stropu. Po zemi se válejí všelijaké věci a převrácený gauč. V koutě leží kusy rozmláceného stolu. Všude je děsivý klid.

Vyndám fotku z rámečku, úhledně ji složím do kapsy od mých černých tepláků. Promnu si oči dvěma prsty. Musím se soustředit na můj úkol. Mám najít tu malou holčičku z fotografie.

Zapamatovala jsem si každý detail její kulaté tváře. Modré oči s jiskřičkami, havraní vlasy a trochu křiví nos. Situaci mi trochu stěžuje, že fotografie je starší. Teď té holce může být sedm let. Podle informací, otce rodiny posedl Stín. Otec matku zabil a já teď mám najít tu holku.
Kde bych mohla začít pátrat?

Zkusím štěstí a otevřu dveře po mé pravici. Bingo! Je to dětský pokoj nebo spíš byl. Nevypadá to tady o moc líp než ve vedlejší místnosti. Divím se, že strop je ještě na svém místě. Naproti dveří se skví pohled na okno bez skleněných tabulek. Ze zdí opadává barva. A třešničkou na dortu je povalená skříň, peřina rozcupována na kusy na zemi, židle ve zdi a stůl rozpůlený na dva kusy. Takhle vždy vypadají "domovy", kde žijí Stíny.

Přejdu ke skříni a zvednu ji. Ze skříně se při zvedání vysype oblečení a krabice. Usměji se a už nadzvedám víko. Vevnitř najdu deník, album s fotkami, plyšového králíčka a panenku.
Rychlím pohybem vysypu vše do mého batohu.

Prohledám ještě zbytek domu, ale nic zajímavého nenajdu. Chystám se už k odchodu. Otočím se ke dveřím, ztuhnu na místě. Ve dveřích stojí muž z fotografie, nebo to co z něj zbylo.
,,Kdo jsi a co tady děláš?" vyštěkne, až mu od úst vyletí sliny. V jeho ledových očích se leskne šílenost. Zatne ruce v pěst a běsnícím pohledem si mě změří. Na tváři se mu objeví strašidelný úšklebek. Olízne si rty a hladově se na mně vrhne.

Jediným pohybem ho pošlu k zemi. Kopnu ho do břicha, vytáhnu svou dýku. Muž se už zvedá a běží do dalšího útoku. Jestli mě kousne, je se mnou konec. Vyhnu se jeho pěsti a zasadím mu ránu dýkou do břicha. Zalapá po dechu, já se jen nevinně usměji a bodnu do krku. To už muž neustojí a zhroutí se k zemi.

Nahlas vydechnu, když už je po všem. O jednoho Stína míň. Skrčím se, očistím si dýku o mužovu košili. Mělo by mě tížit svědomí, ale netíží, nezabila jsem člověka, ale zrůdu. Zastrčím si dýku zpět za opasek.

Cesta je volná, sarkasticky se zasměji, vykročím do potemnělé ulice. V dálce slyším jen štěkot psů. Kdybych byla sedmiletá holka, kam bych šla? Napadne mě jen jedno místo, které jsem k smrti nenáviděla. Přehodím si kapuci přes hlavu, ta skvěle skryje moje vlasy a můj obličej. Rozběhnu se ulicí, mé černé podrážky bot pleskají o popraskaný asfalt. Už jen tři míle, to uběhnu lehko.

Zastavím se až na místě. Se zrychleným dechem si prohlédnu budovu přede mnou. Nemůžu si odpustit zachvění. Přečtu si nápis nad velkými dveřmi: Základní škola Dana Saxa. Co to je proboha za jméno? Blíží se půlnoc a mně začíná být čím dál větší zima. Vezmu si z batohu baterku, ale nerozsvítím ji, zbytečně bych poutala pozornost. Batoh si hodím zpět na rameno. Baterku si přendám do levé ruky, pravou vytáhnu dýku.

Zhluboka se nadechnu a vkročím na školní pozemek. Šoupu nohama po štěrku až ke dveřím. Kopnu do nich, při tom rozsvítím baterku a natáhnu před sebe ruku s dýkou. Docela lituji, že jsem odmítla Lucovu pomoc. Dveře se s rachotem rozletí, za nimi naštěstí nikdo není. Přikrčím se k zemi, plížím se jako kočka do stínu. Tam zůstanu skryta. Tichými kroky pokračuji dopředu. Slyším jen kapání vody, jinak je tady ticho... až moc velké.

Náhle uslyším srdcervoucí výkřik. Podle odhadu tři chodby doprava. Narovnám se, běžím co nejrychleji na místo, odkud jsem výkřik slyšela.

Vtrhnu do místnosti, co asi dřív měla být třída. Nehodlám zkoumat terén, prostě se jen napřáhnu a hodím kudlu nějakému muži do zad. Ten se bez výkřiku zřítí na dlaždice.
Doběhnu do kouta, kde něco leží. Při bližším zkoumání, zjistím, že to něco je malá holka v bezvědomí. Celou ji prohlédnu, pokud by měla kousanec, musela bych ji zabít. Oddechnu si úlevou, žádné kousance nevidím. Vyndám muži ze zad moji dýku, kterou si nezapomenu očistit o jeho triko.

Opatrně zvednu bezvládné tělo holčičky. Našla jsem ji. Když se otočím, zmrzne mi výkřik na rtech. Že já hloupá neprozkoumala terén, teď mám strašnou chuť se plácnout do čela, jenom tělo v mých rukou mi to znemožňuje.

------------------------------------------------------
Tak jsem se rozhodla něco napsat. Asi nejvtipnější je, že nevím o čem ten příběh bude :D Doufám, že se vám první kapitola líbila, ještě to možná upravím a musím na psaní trochu zapracovat, hlavně na gramatice :D