Stín

3. Kapitola- Komplikace

Když se dveře otevřou, nasadím samolibý úsměv. ,,Kdo jste zase vy kreténe?" Vyštěknu na něj, ani nemá šanci vkročit do místnosti. Jak se považuje svázat mě a ještě k tomu mě nechat čekat? Za to zaplatí. Rozhodla jsem se, že budu hrát hloupou a znepříjemním mu co práci.

Muž ve dveřích ani neodpoví na mou otázku. Už teď ho nemám ráda. Muži je něco přes dvacet let, je jen o něco starší než já, to mu ale nedává právo, se takhle ke mně chovat. Prohrábne si své hnědé vlasy a podívá se na mě tmavě hnědýma očima skoro až černýma. Jemné vrásky na čele nasvědčují tomu, že si tenhle mladík hodně prožil. Je oblečen do nějakého bojového ošacení, které se skládá z černé bundy, černého trička a černých kalhot.

,,Kdo jsi? " Zeptá se mě, jako by mou otázku ani neslyšel. Prohlédne si mě od zvrcha až dolů. Nepotlačí ve svých očích zvědavý lesk. Ústa má v neutrálním výraze. Luskne prsty a na to gesto se otevřou dveře. Vejde muž nebo spíš gorila ve stejném oblečení, jako dotyčný přede mnou. Muž nese židli, kterou postaví naproti mě a spěšně odejde. Muž, který mě rozčiluje, že zazdil moji otázku, se na ni posadí obkročmo a ruce si položí na opěradlo.

,,Já se ptala první. " Opáčím a rty zkroutím do šibalského úsměvu, hodlám si s ním prohrát. Nakloním hlavu na stranu. ,,Myslela jsem si, že někdy na dovolené budu bydlet v luxusním hotelu. Tento podnik mé představy bohužel zklamal. " Řeknu jako by smutně, ve skutečnosti je mi putna, kde strávím dovolenou, protože já budu už ráda, když tu dovolenou dostanu. Ušklíbnu se, tuhle hru hodlám vyhrát.

,,Do toho ti nic není. " Řekne trochu naštavaným hlasem, viditelně ho rozčílilo, že jsem mu neodpověděla. ,,Tohle není žádná zábava, pokud nevíš. Nedělej si srandu a pověz mi, kdo jsi a co jsi chtěla dělat s tou malou holkou. " Řekne vážným tónem, jde vidět, že svou práci bere hodně vážně.

Mě to nerozhází, to si vážně myslí, že jsem tak blbá? Mám sto chutí na něj vypláznout můj červeňoučký jazýček. Zatvářím se ublíženě. ,,Kdo si tady dělá srandu?" Řeknu smutně a popotáhnu.

Muž rezignovaně povzdechne a prohrábne si rukou vlasy, očividně se mi má práce podařila. ,,Až přijdeš k rozumu zavolej." To byla jeho poslední slova, než se zvedl a odešel. Opět jsem osaměla.

Pouta se mi zařezávají do masa. Tiše zaúpím, nebolí to zas tak hodně, ale není to dvakrát moc příjemné. Zvednu hrdě bradu. Já bojuji do posledního dechu. Už mám dost sezení na téhle židli.

Začnu se houpat. Dopředu, dozadu. Zní mi v hlavě. Židle se nakonec převrátí dozadu. Pak ji převrátím na stranu. Začnu se na židli vrtět a všelijak mlátit o zem. Židle se pod tím náporem rozpadne. Pomocí pořád svázaných rukou si rozvážu nohy. Vstanu. Okolo kotníků se mi táhne tlustá rudá čára od provazu.

Hluk "asi" přitáhl pozornost, o kterou nestojím. Do místnosti vejde muž, který před tím donesl tu židli. O proti mně hotový obr. To mi ale nezabránilo, abych ho nevzala po hlavě tou židlí, kterou tady zapomněli. Vytáhnu z mužovy kapsy nožík, kterým si šikovně přeříznu pouta na rukou.

Konečně svobodná. Mé ruce dopadly o poznání hůře než nohy. Čáry mám až do masa. Vezmu si od ležícího muže meč, který měl po boku. Dveře jsou dokořán, takže se nemusím ani namáhat je otevřít. Ten chlap mi ulehčil práci, nemusela jsem ty dveře vyrážet. Když vyjdu, kopnu do dveří a ty se s rachotem zavřou.

Rozhlédnu se kolem sebe. Na obě strany se rozléhají bílé chodby. Potřebuji najít tu holku a pak odtud vypadnout. Rozejdu se chodbou, která jak předpokládám, mě někam dovede. Rozhodla jsem se jít levou cestou.

Zatím jsem naštěstí nikoho nepotkala. Bloudím už tady notnou dobu. Zamračím se, z rohu výjde ten chlap, co mě vyslýchal. Jsem přesně uprostřed chodby, nemám kam se ukrýt.

Když mě zpozoruje, strne. Zamračí se ještě víc než já a to jsem myslela, že už to nejde. Chvíli na sebe jen tak koukáme. Pak se ke mně rozběhne. V běhu už vytahuje meč z pochvy u pasu. ,,Co tady děláš? " Zařve na mě s rozčilením. Tohle ho asi hodně dopálilo.

Já se nehnu ani o centimetr. Neznám tyhle chodby, mohl by mě lehko vehnat do pasti. Tady bude lepší boj. Napřáhnu meč k prvnímu úderu. Meč proletí vzduchem a se zařinčením dopadne na druhý. Vyhnu se výpadu z jeho strany. Meč protivníka se vrhl do útoku. Já se mu vyhnu otočkou. Nehodlám jen ustupovat. Teď můj meč pročesává vzduch a nutí mého nepřítele, dát se na ústup. Já se škodolibě usměji. ,,Hodný chlapec." Zasyčím mezi zuby. Na to mi můj sok odpoví zabručením.

V euforii boje si ani nevšimnu přibíhajících nepřátel. A jéje komplikace se vloudila. To už jsem obklíčena ze všech stran. Musím se rezignovaně vzdát.

,,Chce ji šéf. " řekne neznámí muž z davu k tomu mladíkovi, který mě vyslýchal a jenž teď před chvílí se mnou bojoval. On na to jen přikývne a chytne mě za předloktí. Vytrhne mi meč z ruky a hodí ho nejbližšímu člověku. ,,Opovaž se něco udělat!" Zašeptá mi do ucha, čímž zapříčiní, že mi vstanou chloupky na zátylku. To už mě vláčí spletí bílých chodeb.

Zaklepe na mohutné dveře. ,,Dále. " Ozve se, nevím proč, ale mám vyschnuto v krku. Ten neznámí jen otevře dveře a strčí mě dovnitř mému osudu.

____________________________________

Hola hou. Děkuji za přečtení téhle části ;) doufám, že se vám líbila. Co si myslíte o novém muži, kterého naše hrdinka potkala? :D Teď se v příštích kapitolách dozvíte hodně informací, ať už o hrdince nebo o neznámém :D Tímto se s vámi loučím :D