Silerion

Dohoda a úkol

Byla noc a opět pršelo. Vesnicí se plížila temná postava zahalená v plášti a s kapucí přes hlavu.

Konečně došla ke svému cíli - k hospodě. I přesto, že byla noc, bylo v hospodě živo a veselo.
To vše se ale změnilo, když postava vešla dovnitř.

Všechen smích ustal, číšnice s objednávkami se zastavila mezi stoly, jen výčepní dál naléval své vyhlášené pivo.

Zahalený si svůj plášť nesundal. Naopak. Kapuci si přitáhl víc do obličeje a zamířil ke stolu v rohu hospody, kde už na něj čekal jiný muž. Ostatní návštěvníci už si zase hleděli svého.

"Jdete pozdě," řekl muž s úsměvem na tváři.

"To vy jste přišel brzy Edgare," odpověděla mu temná postava hlubokým hlasem a sedl si na židli ve stínu v rohu, takže měl výhled na celou hospodu.

Edgar něco nesrozumitelně zamumlal.

"Co jste to řekl?!" zavrčel na Edgara muž v kapuci.

"Že máte pravdu." odpověděl mu Edgar, teď už s nejistým úsměvem a ztěžka polkl, protože se u stolu naproti němu zablýskla špička stříbrné dýky.Muž v koutě se pohrdavě ušklíbl a dýku schoval. "Vy se bojíte všeho. Tak pohněte, ať to mám za sebou. Nemám moc času."

"Mám rozkazy," začal Edgar a když viděl že jeho společník mírně zpozornil, zacukal mu koutek úst a pokračoval, "není to nic nového, jen zase někoho oddělat."

"Kdyby šlo o obyčejnej kšeft, neposlali by tebe."

"To máte pravdu, není to jen tak někdo. Jistě jste slyšel ty zvěsti o ní."

"Samozřejmě," přivětil muž v plášti a čím dál víc Edgarovi naslouchal.

"Tak tedy víte, že už brzy přijde její čas. Potřebujeme.." dál už ale nic říct nemohl, protože ho zahalený muž přerušil.

"Abych ji zabil?! To nemyslíte vážně! Vždyť ještě nemá ani Patrona! Nemá se čím bránit!"

"Nedělejte, že jste nikdy nezamordoval děcko," smál se pohrdavě a překvapeně zároveň Edgar.

"Nikdy jsem nezabil nikoho bez patrona. To že byli otočení zády ke mně, už není můj problém."

"Víte že to udělat musíte a že to uděláte, tak z toho nedělejte takovou tragédii. Ulehčí to problémy nás všech."

"Jak si tím můžete být tak jistý?" zeptal se Edgara jeho protisedící a naklonil se blíž k němu, takže mu slabé světlo svíčky osvětlovalo bledou ale poměrně mladou tvář.

"Vím to, stejně jako můj pán."

Zahalená postava se odvrátila zpět a nic neříkala. Pak opět promluvila: "Fajn, ale bude jen moje věc jak ji zabiju." Prohlásila a natáhla ruku v černé rukavici k Edgarovi.

Edgar se samolibě ušklíbl, vytáhl malý váček ze kterého vyndal pár zlatých minci a položil je muži na ruku.

Muž však ruku nevztáhl. Prsty mu pokynul, ať přidá, načež se opět u stolu zaleskla stříbrná špička.

Edgar mu teď na ruku položil celý váček. Zahalený se spokojeně usmál, vstal a bez dalších slov odešel vstříc temné vesnici a svým dvěma starým úkolům.

Asi po patnácti minutách cesty potkal mladou ženu. Jakmile si ho žena všimla, pozorně si ho prohlédla. A pak, zničehonic, vzala koště, které měla po své pravé ruce a rozběhla se k němu s ostrými nadávkami.

Byla ale moc pomalá. Muž vytáhl stříbrnou dýku, vyrazil ji koště z ruky, chytil za levou ruku a nakonec si ji přitáhl zády k sobě.

"Taková škoda," zašeptal ji do ucha, podřízl jí hrdlo a nechal ji ležet mrtvou na zemi. Otřel si dýku o její šaty a pokračoval v cestě.

Šel ještě půl hodiny než došel, kam potřeboval. Před ním se rozprostíral velký starý most, na kterém čekal postarší muž.

"Tak jste mě našel. Konečně. Čekal jsem až moc dlouhou dobu a teď už nejsem jako kdysi, takže neočekávejte žádný dlouhý boj," ozval se skřehotavý hlas.

"Aspoň že tak. Nemám čas jenom na vás," odpověděl staříkovi chladně muž s kapucí.

Starý muž mírně rozpažil ruce a zavřel oči. Vzápětí se z jeho hrudi začalo vynořovat pronikavé modré světlo, které se zformovalo do staré kočky. Temný muž ho napodobil, až na to, že z jeho hrudi se vynořila zelená mladá sova.

Sova se prudce rozletěla k naježené kočce a začala do ni zuřivě klovat. Kočka po sově líně chňapala, ale ani jednou hbitou sovu nechytila.

Pak najednou kočka hlasitě zaprskala a zamňoukala a slepě se ji snažila chytit. Sova chytila slepou kočku za krk a srazila ji k zemi. Takhle ji držela ještě minutu než udušenou kočku konečně pustila a vletěla zpět do mužovy hrudi.

Kočka se rozpadla v prach a stařec se skácel mrtvý k zemi. Muž ho stejně jako ženu nechal ležet na zemi. Pak odešel.

Po necelých deseti minutách došel k malému domku, před kterým spolu mluvili dva muži. Muž v kapuci k nim zamířil a opět vytáhl svou velkou dýku.

Zezadu nepozorovaně přišel k jednomu muži a dýkou mu podřízl krk. Než stačil druhý muž jakkoli zareagovat, byl na zemi s podříznutým hrdlem stejně, jako první muž.

Zahalený otřel dýku o košili jednoho muže, schoval ji a vyšel směrem k bráně, která byla nedaleko domku a která vedla pryč z této vesnice.

Tak toto byla první kapitola mé první knihy. Na úvod trošku kratší, ale co.. :D
No, snad vás to aspoň trochu zaujalo. :)