Co by se stalo kdyby se v Bradavicích nikdy neobjevil Quirel, ale místo něho by nastoupila na místo učitele OPČM nová učitelka s dost tvrdým kořínkem? Co to bude znamenat pro lorda Voldemorta a pro Harryho Pottera? (HPFF)
Šla jsem tmou a stíny hradu, už dávno jsem na sobě neměla hábit. Možná to bylo zimou v Kruvalu, tím že se z ní pro tyto podmínky stal poměrně otužilec, nebo jen tím, že bylo prostě teplo. Sama jsem to vlastně nevěděla a bylo mi to jedno, asi stejně jako to kam jdu... Najednou jsem se ocitla před velkým oknem s parapetem, ostatně jako kdysi. Přetáhla si instinktivně kapuci mikiny přes hlavu a usedla na kamenný parapet.
Znovu a znovu si vybavila vzpomínky na zahajovací večeři, na reakce studentů. O některých nevěděla co si myslet (Ha, to je ale kočka.), některé ji potěšily (Už se těším na první hodinu!), ale některé ji možná rozesmutnili (Beztak zas nějaká mudlovská šmejdka. Nějaká kruvalská špína.)? Ano stále v ní byla špetka její výchovy a rodinné hrdosti, tohoto se nejspíše ani nedalo zbavit... Sama to nevěděla a byla ve velmi zvláštním rozpoložení, nikdo, a když řekla nikdo, tak to tak i myslela, nevěděl a dokonce nemohl vědět, kdo je s nimi doopravdy v místnosti. Pochybovala o tom, že by ji někdo mohl pochopit, jistě nemohl, nikdo tohle neudělal, každý by se z toho zbláznil, ale ona ne. Musela si hrdě stát za svým rozhodnutím, jakmile ho udělala, nemohla ustoupit, nebylo cesty zpět.
Byla hodně... Kdyby, jste jí nazvali vrahem, zlodějkou, mrchou, bezcitnou, nickou, ustrašenou, intrikářkou a mnohým dalším, určitě by vám na to neřekla nic než, že to jsou pouhé výplody vaší fantazie i přes fakt, že je to pravda, musela držet tajemství, držet ho až do konce svých dnů. Nebylo pro ni jiné cesty, ne po tom co se tak rozhodla, už si nemohla dovolit udělat to znovu, nyní nebylo přípustné opakovaně si zahrávat, s tím který jí neúprosně doháněl, bičoval její záda... S časem. Byla to jen jeho otázka, než někoho nechá přijít na její hrozivé tajemství, na to co bylo vždy zapovězeno, ale i přesto všechno, si zrovinka ona k tomuto našla cestu.
Vlastně by tu neměla být, byla vyvrhel, někdo kdo by ani neměl být na povrchu zemském, ale stalo se. Vždyť to ona tohle ze sebe udělala, tuhle zrůdu. Občas ji napadalo, jak to mohla udělat, ta otázka jí znovu a znovu vytanula na mysli a ona ji vždy zatlačila do pozadí, pokud na ni odpověděla, byla to vždy odpověď stylem: bylo to pro dobro všech, odčinila jsem, co jsem spáchala, bylo to to nejlepší, co jsem udělala, musela jsem po tom všem... Někdy jí to tak sžíralo, že brala silné lektvary, aby aspoň trochu umírnila tu bolest. Nevěděla, jestli ji nebesa trestají nebo jestli je to tím, že tohle všechno už prožila, ale v jedné části života to utkla a rozhodla se vymazat sama sebe, nechat všechny myslet, že zmizela - navždy a, že už se nevrátí, prostě to tak bylo a bude. Oni tomu uvěřili, všichni do jednoho, nikoho nenapadlo ji hledat, nikdy si nikdo nevšiml, že nebyla shledána mrtvou a tudíž se velice pravděpodobně pohybuje mezi živými.
Sama sebe zruinovala, prakticky zrušila svou existenci, ale nikdy se nenechala prohlásit za mrtvou. Ne - nemohla to udělat, jejího bratra by to zlomilo, alespoň to si myslela, možná, že kdyby to tenkrát udělala, zapříčinila by ještě větší dobro, bohužel to se jí nepovedlo. Vždycky v něm viděla svého brášku, kterého musela bránit, ne doopravdy, ale byla to sourozenecká láska, jednoduše byl pro ni až moc důležitý, ale teď když potkala jeho malého syna... Nevěřila svým očím, tomu, že by její bratr někdy něco takového udělal. Litovala toho malého, nechápala, co se stalo s jejím bratrem. Možná, že ho zlomilo to, že zmizela a nic se o ní neví více, než kdyby pro něj byla mrtvá. Plně si uvědomovala, že se s ním a jeho vlivem jednou setká, ale ne tak brzy. A v tomto ji sužovala otázka: proč?
Copak to měla za potřebí? Očividně ji opět dobíhala minulost a tak ji nezbývalo než doufat, že nebude muset opakovaně použít tu věc. Ne znovu. Tentokrát by to nemuselo vyjít, mohlo to skončit katastrofou už tenkrát, ale znovu se už takové chyby nemohla dopustit, protože by ji čas mohl zničit. Její tělo by nepřežilo ten nápor, nápor času, který by na ni tlačil, pomalu a bolestivě ji rozmačkával. Navíc chtěla sledovat svého synovce, nikdy po tom co si uvědomila své činy, neměla k rodině tak blízko, ale teď se jí naskytla perfektní příležitost, příležitost se s tím chlapcem poznat, pokusit se mu pomoct.
Vlastně v něm tak moc viděla svého bratra, kterému se již nikdy nebude schopna dívat do očí, protože pokud nepadne Pán Zla, tak se nebude nikdy moci dozvědět pravdu o své ztracené sestře, stejně tak jako pro jejího synovce bude jen učitelkou, neboť pro něj zatím nemůže být oficiální tetou. I přesto však bude vidět, jak roste, jeho úspěchy, to jak s ním cloumá puberta a možná i to jak se zamiluje. To, že on bude zmijozelský princ. Byla si tím až moc jistá, ale pokud je aspoň trochu jako její bratr, tak určitě ano.
Tak je tu opožděně další část... A přináším s ní i nový cover.
PS: vlastní tvorby :P
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
