Nová Učitelka OPČM (HPFF)

Deník

Pohled Severuse Snapea
Nedalo mi to a tak když jsem viděl, že naše nová učitelka OPČM jde daleko od svého kabinetu, rozhodl jsem se jít o ní zjistit víc... Plížím se chodbami plný očekávání, co naleznu. Upřímně nikdy jsem takto nikoho neprohledával, ale Brumbál mi ani nepůjčil její životopis. Co kdyby mohla být Voldemortův špeh? Vlastně by mi to mohlo být jedno, jenže jsem byl vždy až příliš zvědavý. Navíc přijde mi, že ji znám, nevím odkud, ale znám ji. Někdy už jsem ji musel vidět, jen si vzpomenout, kde jsem ji viděl?

Jen... Možná, že? Ne, to ne určitě si ji s nikým nepletu. Platinová blond, platinová blond. Nikoho, kromě Malfoyových s platinovou blond neznám... Do háje! V poslední době mají mudlové nějaké přípravky na vlasy. Jen, jak té barvě říkají? Preroxid? Peroxrid? Ne, ne bylo to... Peroxid. Mohla si tím vybělit vlasy, nebo tak něco. Určitě nebude jejich příbuzná, co by dělala v Kruvalu, oni vždy upřednostňovali Zmijozel před vším ostatním.

Potemnělou chodbou, pod rouškou noci jsem se dále plížil k jejímu kabinetu. Pomalu přestávalo být vidět na cestu a tak jsem použil Lumos, abych si mohl svítit na cestu, i přesto, že jsem byl nucen zakrýt svou hůlku, neboť jsem nechtěl probudit portréty na zdech. Nezdálo se to, ale uměly být pěkně nevrlé...

Když jsem se dostal do oné chodby, zalil mne onen pocit tajemna, do kterého jsem se, dokonce dobrovolně vrhal. Jenže teď, když jsem byl tak blízko, již jsem nemohl couvnout, už nikdy se k jejímu tajemství nemusím tak moc přiblížit. Tohle je ta největší příležitost a proto ji musím využít. Opatrně jsem se proplížil učebnou a přiblížil jsem se ke dveřím jejího kabinetu a chytl za kliku, samozřejmě, jak jsem mohl být tak bláhový? Její kabinet byl na první pohled dokonale zabezpečený, ale pro mne to nebylo nic, co bych nemohl zvládnout.

Během pár minut se mi povedlo odemknout její kabinet a odstranit všechny zábrany, které do něj nastražila. Upřímně odvedla naprosto dokonalou práci, to se jí muselo nechat, ale nebyla dost dobrá, jako kdyby jí bylo jedno, co se s kabinetem stane. Možná, že bylo... Možná jsem jen paranoidní, ale jistota je jistota. Její kabinet byl na první pohled neuspořádaný, ovšem na druhý si člověk povšiml jistého systému, který byl v řazení věcí. Za zástěnou se skrýval pracovní stůl, na němž stála petrolejová lampa, bez petroleje i přesto bylo poznat, že byla v nejbližší době zapálená, celá lampa sloužila spíše okrasně a byla zapalována kouzla, toť byl můj odhad.

Opatrně jsem začal vytahovat šuplík po šuplíku a snažil se najít cokoli, co by vypadalo alespoň trochu soukromě a taky našel v předposledním šuplíku, byl jakýsi deník, jen jsem ho otevřel, abych se ujistil, že je opravdu to za co ho pokládám. Na první straně bylo, jakoby po druhé napsáno: Deník Demetery Zoocové. V té chvíli jsem přesně věděl, že mám to, co jsem tak urputně hledal. Jen jsem švihl hůlkou a všechno se uklidilo. Urychleně jsem opustil kabinet a "zapečetil" ho.

Již jsem nedbal, jestli někoho potkám či vzbudím, momentálně jsem měl ve svém držení něco zajímavějšího, vzácnějšího. Od učebny a kabinetu obrany to bylo do sklepení poměrně daleko, přesto jsem tuto vzdálenost překonal neuvěřitelně rychle. Nejspíš to byla zvědavost, nebo touha, touha odhalit to velké tajemství, která mne poháněla. Deník se pro mě stel tím nejzakázanějším ovocem na světě a já nemohl odolat touze ochutnat ho. Proto jsem seděl ve svém křesle, bylo z tmavého dřeva a měkký zelený potah, působil jedovatě, jako vždy.

Cítil jsem ten adrenalin, všechno mě pohánělo, jako by se někdo chystal, každou chvílí, vytrhnout mi z rukou deník a nechat ho navěky zmizet. Nezvládal jsem se na nic jiného soustředit, jen na to co se dočtu, co oddálím. Srdce mi bilo tak rychle jako snad nikdy. A já nezvládl už déle čekat, proto jsem otevřel deník na první straně se jménem, na ní už nic jiného nebylo, proto mi nezbývalo nic jiného než otočit na další stranu. Vnímal jsem tu vůni, kterou vždy voněly knihy. To jak psala, že její písmo bylo malé, čistě tiskací, se sklonem. Nebylo úplně úhledné, ale zároveň bylo naprosto čitelné.

Začetl jsem se do prvních řádků, u tohoto zápisu nebylo žádné datum, či jiné časové označení. Naprosto z něj sálala odhodlanost, k nějakému hrozivému činu. Její zápisky byly plné emoci. Doslova mě do sebe vtahovaly a já přestával rozeznávat deník od reality a pak si nic nepamatuji. Ráno jsem se vzbudil ve svém čalouněném křesle a nepamatoval si, kde, že jsem to skončil ve čtení těchto poutavých zápisků... Bohužel mi nezbývalo nic jiného než se vydat do Velké síně na snídani. Vstal jsem, odešel ze svého pokoje a napříč sklepením jsem se vydal vstříc jídlu.

Na snídani jsem byl překvapivě brzo, ale pak mi něco došlo - já zapomněl vzít studentské rozvrhy! A tak jsem opět zamířil do sklepení a zpátky jsem se vracel s již vyzvednutými rozvrhy. Nyní na mě čekal celý zmijozelský stůl, abych jim rozdal rozvrhy a konečně mohl začít první školní den.

Další kapitola je na světě. Enjoy it! :3