Argentium - Tajemná

1 kapitola

Dopalovala jsem poslední zavazadlo. Moje sestra už byla dávno sbalená a čekala v hale na odvoz. Už dlouho nepotkal žádné upíry a pomyšlení, že bude bydlet se šesti z nich je pro ni dostatečným povzbuzením k rychlému balení. 
Mě se ovšem nikdo neptal, jestli chci nebo nechci jet. Sám král upírů, Karl Heinz, ,,požádal" mé rodiče, abych pomohla s problémem, který se týká všech upírů. Jediné co mě mrzí je, že nebudu ve stejném sídle jako moje sestra. Obě se sice budeme snažit pomoc králi upírů, ale každá na jiném místě a jiným způsobem. Na rameno mi vyskočil můj kamarád z dětství. Jediný přítel kterého jsem kdy měla. 
Sice vypadá na první pohled jako ještěrka, ale zdání někdy klame. To vždy říkali rodiče, když mě ukládali do postele jako malou a já na ně každou vteřinu svého života chrlila mnoho otázek. 
Nikdy jsem si se svou rodinou moc nerozuměla. Nejspíš za to může fakt, že jako jediná z rodiny nejsem upír. Matka se narodila jako upír, táta je od narození upír, moji prarodiče i praprarodiče byli upíři, i má sestra je upírem. Jenom já jsem černá ovce rodiny. Máma vždycky říkala, že je to křížením upírů a lidí za posledních několik set let, ale jak by asi vysvětlila mé schopnosti, které se nepodobají ani člověku, ani upírovi. 
Musím se prostě smířit s tím, že jsem nějaký zmutovaný kříženec, jehož nejlepší a jediný kamarád je ještěrka a vyrůstá v rodině upírů. Prostě život každé osmnáctileté holky. I když o tom by se dalo pochybovat. 
,,Brie," zavolal na mě táta, ,,odvoz už čeká. Tvoje sestra už je dávno v autě. Radši si pospěš nebo pojedeš na střeše." 
Moje sestra a ty její krámy. Kolik toho vlastně ona potřebuje? Já mám jenom jeden kufr, tašku přes rameno a Daraknoida. Vím divné jméno po ještěrku. takové neobvyklé, ale mě se to prostě líbilo. Obzvlášť, když jako jediná vím, že Daraknoid je jeden z nejmocnějších draků v Mythologii. 
,,Brie, no tak, Brie, pospěš si," hlas mé netrpělivé sestry mě povzbudil k tomu, abych konečně vyšla z pokoje.
Dneska byl krásný den. Slunce vyšlo už v šest hodin ráno a zahřívalo krajinu kolem. Teď je devět a už začíná být třicet stupňů. Mamka měla na sobě co nejtemnější oblečení a deštník proti Slunci. Upírům sice paprsky Slunce neubližují, ale jsou nepříjemné. Objala jsem svojí matku a nastoupila do auta, kde už netrpělivě čekala moje sestra. ,,No konečně. Ještě minuta a odjela bych bez tebe." 
,,Upřímně, Pen, mě by to nevadilo. Ráda bych zůstala doma, kdybych mohla. A navíc se mě za chvíli zbavíš a uvidíš ty upíry o kterých už několik dní mluvíš dokola a dokola." 
,,Jak myslíš," řekla Penelope a usínala. 

Moje sestra byla známá po okolí tím, že celé dny prospala a v noci chodila na ty nejlepší večírky. Na těch se mohla snadno napít z oběti, aniž by si toho někdo všiml. Každý chtěl, aby Penelope šla na jeho večírek, takže ve školní skříňce měla nejenom plno mileneckých dopisů a básní od ctitelů, ale i pozvánky na nejlepší večírky, plesy, charity a jiné velké akce ve městě. A není divu, že měla tolik obdivovatelů. Hnědé vlnité vlasy měla rozpuštěné až někam ke kolenům, oči barvě čokolády a její postava se přesně hodila k vybledlé pleti. 

Já na tom byla stejně jako ona. Ve dne spánek, ale na rozdíl od Pen, já dělala nudnější věci. Seděla jsem na střeše opřená o komín a koupala se v paprscích měsísíce, které mi dodávaly potřebnou energii, četla knihy a povídala si s Daraknoidem. 

Ovšem teď to bude nejspíš jinak. Karl Heinz mě se sestrou má dát úkol. Sice nevím, o co jde, ale nic dobrého z toho zjevně nekouká. Mě je jedno, co budu dělat, jenom to nesmí být Neomezená moc.