Argentium - Tajemná

2 kapitola

Vím, že pro blaho rodiny musím poslechnout Karl Heinze, ale proč se mám zaplést zrovna do něčeho takového. Povzdechla jsem si a vystoupila z auta, které mě dovezlo před jejich sídlo. Před sídlo bratrů Mukami, kterým mám pomoct probudit Evu, až ji moje sestra bezpečně pozná. A mezitím samozřejmě najít Adama. 

U dveří už na mě čekal jeden z bratrů. Jeho upíří energie sice byla mladší než mých rodičů, ale na druhou stranu starší než Pen. ,,Ahoj. Jsem ráda, že mohu žít ve vašem sídle," řekla jsem a prohlédla si cizince. 

Černovlasý kluk s tmavě modrými oči a knihou v ruce působil na první dojem inteligentně. Ovšem já vidím i do lidí. Jejich touhy, sny... Ale u něj to bylo jiné. Tak silné spojení jsem ještě nikdy necítila. Vzal mi kufr z ruky a zavedl mě do obýváku, kde čekali zbylí upíři domu. ,,Jsem Gabriela." Představila jsem se. ,,Ale všichni mi říkají jenom Brie. Ráda vám poznávám." 

,,Ahoj," řekl usměvavý kluk s blond vlasy. Objevil se najednou přede mou a potřádl mi rukou. ,,Jsem Kou Mukami a jsem rád, že jsi tak roztomilá." Trochu jsem se začervenala, ale rychle jsem si prohlédla i ostatní. 

Nenápadný kluk s obvazy seděl na pohovce. Vypadal nějak... Sklesle. A na co upíři vůbec potřebují obvazy? Podle mého vnitřního hlasu bych řekla, že si rád způsobuje bolest. Možná s ní zahání bolest psychickou způsobnou v raném dětství. Představil se jako Azusa Mukami. 

Podlesní se jmenoval Yuma. Hodně vysoký kluk s pohledem, jakoby chtěl každého, kdo by narušil jejich klid, zabít. Trochu mě děsil. 

Tmavovlásek s modrými oči, který ještě stále držel můj kufr, se mi představil jako Ruki. Zavedl mě do mého pokoje a kufr položil na zem u postele. ,,Za chvíli bude večeře. Prosím, snaž se chodit včas. Po večeři za mnou přijď. Musíme si promluvit." 

Nechtěla jsem své hostitele zbytečně naštvat, takže jsem se jenom převlékla do pohodlnějších věcí a šla do jídelny. Tedy snažila jsem se najít něco v tom stylu. Jediné, co jsem ovšem našla, byla kuchyně. 

Ruki právě připravoval jídlo. Bylo zajímavé vidět někoho připravovat jídlo, když u nás doma to byla moje práce. Hlavně proto, že jsem musela jíst hlavně já. ,,Budeš mě sledovat ještě dlouho?" Trochu jsem nadskočila, jak jsem se lekla. 

,,Ne... Já se jenom... chtěla zeptat, jestli třeba... nepotřebuješ pomoc?" Nevěřícně se na mě podíval, ale pak mě tak zaúkoloval, že jsem neměla čas se zabývat něčím jiným. Při práci jsme si povídali. Nebyl to rozhovor mezi přáteli jako o rodině nebo osobním životě. Spíše by se to dalo nazvat debatou o jídle. 

---

Líbilo se mi, jak spolu bratři Mukami vycházejí. Škádlí se, ale zároveň se respektují a chrání se. ,,Prý budeme mít návštěvu." Nadhodil najednou Azusa. ,,Někdo od NĚHO." 

Klidná nálada jakoby se rozplynula. Všichni sklesle hleděli do talířů a nikdo nepromluvil.

 ,,No měli bychom se tedy na tu nečekanou návštěvu připravit." Přerušil nepříjemné ticho Ruki. ,,To se tě samozřejmě netýká." 

Nemám moc v lásce lidi, kteří rozhodují o tom, co mám nebo nemám dělat, když o mně nic neví. ,,Proč myslíš?" Mojí otázku ignoroval a pokračoval v jedení jídla. 

Nechala jsem to být. A podívala se na ostatních. Nepříjemné ticho se sice zmírnilo, ale úplně nezmizelo. 

---

Po jídle jsem šla přímo do svého pokoje. ,,Kam si myslíš, že jdeš?"