Argentium - Tajemná

3 kapitola

,,Kam si myslíš, že jdeš?!" 

Otočila jsem se za sebe. ,,Jdu do svého pokoje." Zamračil se, popadl mě za ruku a táhl na druhou stranu domu. ,,Kam to jdeme, Ruki?" Zase mě ignoruje jako při jídle. 

Otevřel dveře do svého pokoje a hrubě mě povalil na křeslo. Narovnala jsem se a promnula si bolavá záda. ,, Nemusíš být tak hrubý." Zamumlala jsem. ,,A byla bych ráda, kdybys mě neignoroval..." Prohodím jenom tak mimochodem, ale jemu to zjevně nedošlo. Ležel na posteli a četl si.

S povzdechem jsem vstala a sebrala mu knihu. Démoni v lidských tělech... Hlásal titulek. ,,Hm... Zajímavá četba, a..." To my už ovšem Ruki knihu vytrhl a položil na stolek. ,,Je to blbost," řekl a vstal z postele. Teď stál naproti mně, o minimálně patnáct centimetrů vyšší Ruki, a měřil si mě pohledem.

,, Nevěřím ti." Nechápavě jsem zamrkala. ,, Myslíš, co?" Zeptám se opatrně. ,, Nevěřím, že nám pomůžeš najít Evu, jenom tak. Nejsi upír, nemusíš poslouchat rozkazů krále... Takže o co ti jde?" O co mi jde? O co mi jde? To nemyslí vážně.

,,Chápu, ale já jsem k tobě naprosto upřímná. Zeptej se mě na cokoliv a já ti odpovím... Cokoliv budeš chtít vědět, pokud to stačí k tomu, abys pochopil, že jsme na stejné Noemově arše. Že máme stejné cíle..."

Chytl mě pod krkem a přimáčkl ke zdi. Naklonil se a zakousl se do jemné bílé kůže na mé hebké šíji. Jenom kousek od místa, kudy procházel můj zlatý řetízek, který ovazoval na konci modrý kamínek. Přesněji safír...

Ani jsem nepostřehla, že Ruki přesunul svou pozornost z krve na ten modrý dráhy kamínek. ,,O-O čem jsi... chtěl mluvit?" Vykoktala jsem. ,,O tomhle..." Prsty přejel po safíru, načež ho vzal mezi palec a ukazováček.

Najednou jakoby ho něco zasáhlo a on ode mě odskočil. Bolestí si promnul prsty na kterých byla vidět spálenina. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. ,,Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se opatrně. Udiveně na mě hleděl ode dveří. ,,Co jsi zač?" Zavrčel. ,, Já..." Byla jsem dost zmatená.

V tom někdo vtrhl do pokoje. ,,Mohla by sis vypnout ten zvuk?" Yuma se tvářil, jakoby mě chtěl nejraději zabít. ,,Zvuk?" Přemýšlela jsem. ,,Jo. Zní to z tvého pokoje." V tom my to došlo. ,,Půjdu se na to podívat."

Šla jsem do pokoje a z kufru vytáhla mobil. ,,Ano?" Přijala jsem hovor a přiložila do telefon k uchu. ,, Jsou naprosto úžasní... Tak zahradní, tak sexy... Prostě skvělý..." Povzdechla jsem si. ,, Teď mluvíš o těch šesti upírech nebo o svých hrdinech z anime?" Kdybych teď stála vedle ní, určitě by mi udělala díru pohledem.

,,Ti kluci... Tak kawaii..." Vřískala, že jsem si musela dát mobil dál od ucha nebo bych už nikdy nic neslyšela. ,,Tak počkej, počkej... Jsou sládcí, roztomilí, nebo zahradní, či nebezpeční?"

,,Jsou všechno... Všechno, co si jenom můžu přát..." Kdybych teď byla v nějakém tom anime, určitě bych teď měla kapku u hlavy. ,, Takže v nich vidíš své... anime idoly?" Líp bych to asi nemohla říct. ,,Ne..." Spadl mi kámen ze srdce, protože by to bylo nebezpečný. ,,...jsou mnohem lepší." Začala zase pištět a já začala litovat upírů, s kterými teď žije.