Memories (Dark Dylmas)

1 Tommy

„Jsi jen špína! Nikdy jsem si tě neměl pustit k tělu! Udělal bys mi tu laskavost a konečně chcíp?!“ Naštvaně jsem bouchnul rukou do skleněného stolu, na kterém se objevili maličké praskliny. „Fajn“ odpověděl a se zřetelným opovržením opustil náš společný dům na pokraji New Yorku. Slyšel jsem jen prásknutí dveří a přes zavřené okno jsem viděl, jak se ode mě vzdaluje. S povzdechem jsem sjel zády po zdi až na zem. Všechno to úsilí, které jsem podnikl za honbou za svým snem bylo na nic. Pár posledních týdnů jsem byl na prášky a když šlo všechno do hajzlu prostě jsem to nevydržel. Natáhl jsem se pro mobil a pokusil se zavolat Dylanovi. Nebral mi to. Začal jsem vůči němu cítit provinilost . Rychle jsem se zvedl ze studené podlahy a vydal se ho hledat. 
Prošel jsem všechna místa, na které mě Dylan kdy vzal, ale nikde jsem ho nemohl najít. Zrovna jsem vycházel z malé cukrárny, do které mě Dylan pravidelně bral. Měla růžové stěny s bílými proužky. Za výlohou stála starší žena a pokaždé se na nás usmívala nevinným úsměvem. Stejně tomu bylo i dnes. Ptal jsem se jí na, jestli neviděla Dylana, odpověď jsem znal sice už dopředu, ale i tak jsem to musel zkusit. Když jsem z ní vyšel, všiml jsem si ho, jak přechází přes křižovatku, se sluchátky v uších a určitě zapnutými na plno. „Dylane?!“ zavolal jsem na něj. K mému údivu se otočil, ale stále se pohyboval kupředu. Rozběhl jsem se za ním a pak… 
Otvírám oči a rychle si sedám. Po zádech mi přeběhne mráz. Na nočním stolku z mahagonového dřeva nahmatám bílou tobolku, kterou si strčím do úst a zapiji ji jemně perlivou minerálkou. S pocitem viny jsem vstal z postele a šel si dát ledovou sprchu. Studené kapky vody mi stékaly po pokožce. Cítil jsem úlevu, nemyslel na to zlé ani na to co se stalo před lety a já to nemůžu vyhnat z hlavy. Jsou to už dva dlouhé roky, co jsem ho neviděl, nedotkl se ho ani neslyšel jeho hlas. Zastavil jsem kohoutek a vylezl z vany. Kolem trupu jsem si uvázal hebký bílý ručník.  
V kuchyni jsem si vzal z mísy na ovoce banán. Oloupal jsem ho a na čtyři ukousnutí skončil celý v mém žaludku. Slupku jsem poté hodil do přeplněného koše. Měl bych si najmout novou služebnou, tahle není schopná ani vynést koš. 
Přešel jsem do ložnice a ze skříně si vytáhl černé boxerky, které jsem si následně natáhl na obnažené tělo. Ručník jsem hodil na postel. Z nočního stolku jsem si vzal mobil, na kterém jsem si zkontroloval všechny emaily. Nebylo tam nic zajímavého až na jeden od Olliho- mého „průzkumníka“ technika. V předmětu stálo: ztráty a nálezy. Email jsem rozklikl a začal číst. 

Radši si sedni, nechci přijít o šefa, kdyby to s tebou seklo. 

Olli byl vždycky strašný vtipálek, ale jeho vtipům se smál jedině on sám. Málo co myslel vážně, ale i tak jsem se radši posadil na postel. Když už napíše Olli email, musí jít o něco opravdu důležitého a já nechci riskovat své zdraví. 

Vzpomněl jsem si na tvého drahého a myslím, že budeš překvapen. Před týdnem se údajně přestěhoval sem do Londýna. Něco jsem se ti o něm pokusil zjistit a ukázalo se, že bydlí na  Bakers. Street 33. …….. 

Srdce mi vynechalo pár úderů. Měl jsem pocit, jako bych znovu ožil. V mém těle explodovaly malé bombičky chtíče a naděje. I po dvou rocích, jenž jsem ho neviděl, jsem ho chtěl cítit po svém boku. Zbytek zprávy jsem jen rychle přelítl očima a zastavil se na přibalené fotce. Musela být focená na rychlo, jelikož značná část byla rozmazaná. Ale jeho laskavé hnědé oči a úsměv, který ve mně vyvolal veškeré vzpomínky na tehdejší společný život, zní vyzařovaly. 
Email jsem vypnul a místo něj si otevřel schránku na kontakty. Chvíli mi trvalo, než jsem našel číslo na svoji ne moc hezkou asistentku. Klikl jsem na volat a čekal, než se mi uráčí hovor přijmout. „Co za debila to zase otravuje v 6 hodin ráno?!“ z telefonu se ozval hlas, který rozhodně nepatřil mojí asistentce, ale i tak mi připadal povědomý. „Pane Sangstere, za svého přítele se omlouvám, co pro vás mohu udělat?“  „Vyhoďte moji nynější uklízečku anajměte nějakou, která svoji práci dělá pořádně. Máte na to 12 hodin.“ S těmihle slovy jsem jí zavěsil. 
Navlékl jsem na sebe volné šedé tepláky a bílé tílko, na které jsem si natáhl mikinu. Na nohy jsem si obul černé běžecké boty od Nike. Na uši jsem si nasadil sluchátka, která jsem zapojil do svého Iphonu, ve kterém jsem si pustil některou ze svých nejoblíbenějších písniček. Ze stolu jsem si ještě vzal klíče od svého honosného sídla, které jsem jako každý den opouštěl kvůli pohybu a  času na urovnání neposedných myšlenek, který mi dopřával pouze běh. 

První díl!
Snad se zatím líbí.