Memories (Dark Dylmas)

3 Thomas

Večírek byl v plném proudu. Hosté se skvěle bavili. Pro každého, kdo zakotvil na vyšších místech a měl příznivé kontakty, jsem si našel chvilku na probrání různých osobních záležitostí.
„Dobrý večer, pane Holder“ se vší slušností, jenž jsem v sobě našel a byl schopen ji ze sebe vyprodukovat jsem pozdravil jednoho z nejbohatších lidí světa. „Ach, pan Sangster. Také vám ho přeji.“ odpověděl a zlehka upil svého šampaňského.  Pan Holder byl muž okolo 50.. Dříve sloužil v armádě, ale za poslední roky svého života začal investovat a vyšplhal se opravdu vysoko. Ženy mu zobaly z ruky i přes všechny jeho nedostatky.
„Jak je na tom vaše žena?“ zajímal jsem se. „Její stav se stále zhoršuje. V tomhle období to vskutku nemá lehké. Doktor říká, že při pravidelné léčbě by se mohla dožít 60. Ale ona sama si není jistá jestli se mnou chce strávit zbytek života. Prý mi jen přidělává starosti....“ zbytek Holderových slov jsem vypouštěl z hlavy. Věděl jsem akorát, že žena Marka Holdera Marry trpí nějakou vážnou nemocí a k životu mi to stačilo celých 25 let. „To mě vskutku mrzí.“ řekl jsem pouze, když Holder domluvil. Část jeho vyprávění jsem poněkud ignoroval, takže jsem neměl ani ponětí kam se naše společná řeč stihla dopracovat. „Víte, napadlo mě, že bych ji vzal do Benátek. Vždy se tam toužila podívat, ale nejsem si jist zdali by to byl dobrý nápad s tím v jakém je momentálně stavu.“ promluvil z nova Holder a mě tím vrátil opět do reality, ve které jsem stál uprostřed obrovské budovy a povídal si s mužem, o němž jsem doposud jen slyšel z internetu. „Být vámi, vzal bych ji tam. Benátky jsou vskutku krásné město a vaší ženě se bude jistě zamlouvat.“ odpověděl jsem a sledoval jak do sebe Holder nalil další sklenici šampaňského.

„Tommy?“ promluvil tichým hlasem, tak aby nás nikdo jiný neslyšel, Dylan. „Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zajímal se. „Nemusíš to dělat, ale pak jsem vyhrál a ty moc dobře víš, co to znamená.“ odpověděl jsem.
Strašně moc jsem si ho chtěl znovu prohlédnout, ale věděl jsem, že bych se nedovedl nesmát.
Dylan byl navlečen v dětské plínce a na hlavě měl dětský čepeček. Věděl jsem, že by se cítil velice trapně a tak jsem mu dovolil si na svou cestu, přes půl města, vzít černé slepecké brýle. „Můžeš vyrazit.“ poplácal jsem své děťátko po rameni a podal mu odrážecí tříkolku. „A né, že budeš podvádět. Nechám si zaplé zprávy.“ pošeptal jsem mu do ucha, přičemž jsem mu skousl ušní lalůček.
Dylan nad mým chováním jen protočil oči. Byl připraven na svůj osud. „Jo, abych nezapomněl.“ natáhl jsem k němu ruku. „Si ze mě děláš vážně už prdel?“ Dylanův hlas zněl podrážděně. A já se mu ani trochu nedivil. Mohl jsem být méně krutý, ale musel jsem se pomstít za jeho předchozí úkoly.
I přes veškerou neochotu si odemě Dylan převzal modrý dutlík, který mu ladil k celkovému outfitu.
„Vážně ti děkuju.“  zavrčel skrz zuby. „Vůbec nemáš zač.“ odpověděl jsem s naprostým klidem a chystal se odejít. „Jednou ti to vrátím!“ zakřičel za mnou a než jsem se stihl otočit už i s dutlíkem v ústech projížděl ulicí plnou lidí....

„Plánujete si již také nějaký ten vážnější vztah?“ zeptal se Holder. „Ještě jsem nenašel pravou lásku.“ zalhal jsem, taky namusí vědět, kam se mé myšlenky pravidelně schylují.
„Řekl bych, že.....“ „ach, pane Sangstere, pojďte si zatancovat.“ připletla se do našeho rozhovoru slečna Robertsonová přičemž nenechala pana Holdera ani domluvit. 
„Netančím.“ pokusil jsem se ji stručně odbýt. „Pan Sangster, si velice rád půjde zatančit s tak krásnou ženou jako jste vy.“ štouchnul do mě loktem Holder. „Ale...“ chtěl jsem něco namítnou.
„Prosím.“ zaúpěla slečna Robertsonová. „Přece nenecháš ženskou prosit.“ zašeptal mi pan Holder. „Běž za svým osudem.“ řekl už na hlas a popostrčil mě blíže k nedočkavé asistentce. „Tak jdem.“ řekl jsem a vydal se s ní na taneční parket.

„Těší mě, že jste se mnou šel tančit.“ promluvila Britt, když jsem se snažil dělat kroky tak, abych jí nešlápl na nohy. „Omlouvám se, ale tančit opravdu neumím.“ řekl jsem. „Všimla jsem si, bohužel má pro mě přijet přítel, tak vás to nebudu moci naučit.“
„Aspoň vás doprovodím.“ navrhl jsem ze slušnosti a doufal, že mou nabídku odmítne. „Děkuji vám.“ poznamenala a se mnou v patách se rozešla k východu.

Stáli jsme před vchodem do Sangster Industries a povídali si spíše o práci. Slečna Robertsonová pro mě musela udělat ještě pár maličkostí.
Zrovna jsem jí vysvětloval novou spolupráci s nadací. Když před námi zastavilo auto, ze kterého vystoupil pohledný muž. „Zlato, tohle je pan Sangster, ten kterého jsi nazval debilem. No a pane Sangstere, tohle je můj přítel Dylan.“ představila nás Britt.
Na moment jsem měl pocit, že prodělám infarkt. Stále vypadal stejně. Za ty léta se nijak nezměnil, až na to, že chodil s holkou.

„Dylan, těší mě.“ řekl a natáhl ke mně ruku, aby jsme si mohli potřást. Nohy i ruce mi zdřevjeněly. Nebyl jsem schopen pohybu. Jen jsem tam stál a zíral do jeho perfektní tváře. Sekundy se natahovaly a Dylan s Britt čekali na moji reakci.
„Thomas, rád vás konečně poznávám.“ dostal jsem se sebe a přijal jeho ruku. „Tak my už půjdeme“ promluvila Britt, zřejmě ani jí nepřišla tahle situace obzvlášť příjemná. „Zajisté“ odpověděl jsem a sledoval jak se moje životní láska vzdaluje ruku v ruce s mojí asistentkou. Před autem se ještě stihli zastavit a Britt věnovala Dylanovi vášnivý polibek.

Tenhle díl vyšel jen díky mé mamce, jelikož mě nepustila do školy (jsem nemocná, ale kvůli výletů si to odmítám připustit) a já měla čas na dopsání dílu.
Mně samotné se konec dílu ani trochu nezamlouvá..!
Snad se líbí alespoň vám...
Děkuju za votes & hlavně komentáře!!
Pp!