Memories (Dark Dylmas)

4 Thomas

Probouzel jsem se ve strašných mukách. Týdny, měsíce a roky, ode dne kdy jsem ho ztratil jsem nemohl klidně spát. Vzpomínky si mě našly i ve vlastním světě, kterému jsem byl skutečným králem. Snažil jsem se na něj zapomenout, ale v mém podvědomí se každý večer až do rozednění zjevovala jeho tvář.
Teď když jsem viděl jeho modré oči plné nervozity a třásl si s ním rukou - spát se dalo, dokuď se jeho rty nedotkly těch druhých, rtů Britt.
„Vy sem, zalezte!“ rozčilovala se uklízečka. „Já nemoct pracovat, když vy se mi tu furt plíst.“ zanaříkala. „Vysajete tu jindy, rušíte mě při práci.“ řekl jsem na můj vkus až přes příliš mile. „Ale vy tu mět nehezký svinčík, já tu muset vysát.“ Prohlédl jsem si koberec. Vysát by potřeboval, ale ne dnes. „Tak si běžte vysávat jinam.!“
„Tohleto sou lidi, nejdřív chcou abych já uklízela a pak mi to zakázat.“ mrmlala si při odchodu s vysavačem v rukou uklízečka.
Neřešil jsem si. Místo toho jsem si zapnul notebook a za pomoci internetu si prohlédl emaily. Nic zajímavého se nestalo, ani jsem neměl potřebu něco dořešit.

Od; Thomas Sangster
Předmět; Tajná operace
Datum; 6. 9. 2016, 09:33
Komu; Olli Padres

Půjdeme trochu pátrat.
Mohl bys mi zjistit veškeré informace o Dylanovi O'Brienovi.? - i ty, kterými jsi mě již informoval.

Výkoný ředitel Sangster Industries.

Odeslal jsem email na příslušnou adresu. Věděl jsem, že Olli tenhle výpadek pochopí. Nebyl to jen můj nejlepší zaměstnanec, ale také nejlepší přítel. Přestože nebyl nikdy vzat do jádra operací, mohl jsem mu důvěřovat.

„Nemyslím si, že je to správné.“ promluvil jsem tichým hlasem. „Dělali jsme i horší věci a ty ti nijak nevadily, takže se z toho nevyvlíkneš.“ řekl stejně tiše jako předtím já Dylan a přehoupl se přes vrchol vysokého plotu.
Napodobil jsem ho a dostal se na druhou stranu za ním. „Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad.“ zaprotestoval jsem, když se obě mé nohy dotkly země. „Tak se nauč myslet a líbit se ti to bude stejně jako mně.“ odpověděl suše Dylan.
Pokračovali jsme v cestě k velké, mohutné stodole. „Já dovnitř nejdu.“ řekl jsem. „Jdeš.“ opravil mě Dylan, přičemž se pokoušel šperhákem odemknout vrata. Po pár nadávkách vypuštěných z úst Dylana se ozvalo tiché lupnutí. Dylan pomale strčil do vrat a ty se se zavrzáním otevřely.
„To po mně nemůžeš chtít!“ smutně jsem zakňučel s nadějí, že tuhle výpravu zrušíme, zavřeme dveře a vrátíme se domů, kde nás bude čekat spousta sexu. „Ále, si jen myslíš.“
„Pokud vím, tak myslet se mám teprve naučit, takže ne nemyslím si to. Prostě to vím.“ zašklabil jsem se a o pár kroků ustoupil od dokořán otevřených vrat stodoly. „Ty se bojíš?“ pozvedl hlas Dylan, tak že jeho slova vyzněla v otázku. „Jestli ano, moc dobře to víš.“
Dylan mě pevně stiskl za zápěstí a vtáhnul do útrob stodoly. Všude byla tma, takže strach, který ve mně vyvolávali obyvatelé stodoly nebyl na stupnici tak vysoký, jako kdybych se jim musel dívat do nepřátelských očí, z kterých siřelo zlo.
Dylan mě ani uvnitř nepouštěl. Držel mě pevně. Snahu vykroutit se z jeho pevného sevření jsem vzdal. Dylan si z zadní kapsy kalhot vytáhl mobil, z kterého za zapnutí baterky vyšlo oslnivé světlo, jež osvětlilo část těla těch zrůdných nestvůr. Světlo baterky se pohlo. Nyní bylo namířeno na ono hrůzné zvíře, které se za svitu světla probralo z  dřímoty a seskočilo ze svého tehdejšího místa na kamenou podlahu.
Okamžitě jsem se otočil a vyběhl ze stodoly. Rychle jsem přelezl plot.
Nezastavoval jsem se, ani když jsem cítil pocit bezpečí. To zvíře tu stále mohlo být. Za sebou jsem zaslech pouze Dylanův pobavený hlas. „Tommy, když to byla jen slepice.“

Připravoval jsem se na schůzku se svým právníkem. Musel jsem si být jistý, že jestli se sebe menší detail našeho obchodu pokazí, bude mě schopný zbavit všech obvinění.
Zaklepání na dveře, přičemž do mé kanceláře vešel mladý muž v modrém obleku.
„Pane.“ řekl při svém vstupu. „Rád vás zase vidím.“

Díl poněkud kratší.
Snad se i tak líbí.
Děkuju Anubisa5000 za podporu při psaní dalších dílů.
Pp