Můj život démonky

Čas riskovat smrt

Neznámý čas, neznámý den neznámého roku, neznámé místo v USA

Ztratila jsem pojem o čase a prostoru.
Mezi jednotlivými dny plných mučení jsem mohla spát v cele z neznámého kovu, jež mi sebral veškeré schopnosti obou stran, které se projevovaly mimo moje tělo. Nedokázala jsem pořádně usnout, i přes regenerační schopnost (andělé ji mají silnější a dohromady s tou mojí démonskou jsem se léčila i z vážných zranění bez jakékoliv vnější pomoci) jsem cítila bolest snad v každém kousku těla.

Ti dva se neštítili ničeho, zkoušeli moje reakce na různé chemické látky, většinou silně žíravé, ožehli moji kůži ohněm (to byla jedna z těch nesnesitelných bolestí, jelikož mi škvařili kůži skoro do uhlíků), různě mě dusili, zkoušeli účinky obou druhů našich speciálních ostří a když zjistili, že to oběma bolí stejně, vrátili se k tomu speciálnímu kovu, z něhož bylo i moje vězení. Ale ke konci dne mě pustili do cely s otrávenými pohledy, jelikož jsem nic nevyzradila, a nechali mě se uzdravit a připravit na další, horší várku.

Moje bolest se stupňovala, den ode dne byla horší. Celé moje tělo trpělo, všude mě něco bolelo. Ale nejvíc v srdci.

Z mého vlastního milovaného syna byla nyní zrůda, která chtěla s anděli na sebevražednou misi do pekla, aby vyhubil i s archandělem Michaelem všechny démony. Brána do Pekla však byla pečlivě skrytá a jen pravý démon ji mohl najít, což pro mě mohl být nyní problém. Nebyl, stále jsem přesně viděla to místo, kudy jsem se mohla vrátit domů.

A když už jsem se nějakou náhodou ponořila do spánku, zdálo se mi o nejtemnějších chvílích mého života.

Nebyla jsem daleko od zhroucení, jediný důvod, proč jsem jim ani po tolika technikách mučení nic neřekla, je myšlenka na mé milované právě v Pekle. Chráním démony, zlé a zkažené démony, temnotu rozsévající a schopné aspoň základní podstaty lásky. Ta podstata z nich udělala moji rodinu, tu nejlepší, jakou jsem kdy měla. A teď mě to zcela jistě bude stát život. Můj nepodstatný život za několik tisíců mých nevlastních sourozenců, mé po celé dětství jediné rodiny. Pro to, co mi mimo tento svět zbylo.

Nenaplním proroctví. Odehnala jsem Zacha. Můj syn je monstrum. Moje první láska kvůli mně mojí vlastní rukou zemřela. Způsobila jsem druhou světovou válku. Zničila jsem životy tolika lidem, způsobila tolik katastrof... A přes to jsem stále podle Boha měla šanci na změnu celé budoucnosti. Nechápala jsem, jak může být tak milosrdný, když jeho sluhové mě tolik nenávidí.

Vždycky, když mě hodili zpět do mé cely, jsem se modlila. Prosila jsem za odpuštění, za rychlé ukončení mého utrpení, za záchranu či smrt. Modlila jsem se za Zacha. Posílala jsem mu přes Boha vzkazy o tom, že ho stále miluji. Doufala jsem uvnitř sebe, že to ví. Doufala jsem. Až do posledního rána.

Ten den jsem nevěděla, že se už do své cely nikdy nevrátím. Jako vždy pro mě přišli dva andělští kumpáni, odvedli mě do mučírny, kde jsem jen měla čekat na svoje dnešní utrpení, a pevně mě připoutali. Už jsem na tom však byla tak špatně, že jsem se ponořila do myšlenek a nevnímala, co se děje mimo moji hlavu. Žádná budova, žádné mučení, žádní věznitelé, žádná bolest, žádné utrpení. Jen já a moje krásné vzpomínky.

První polibek s nějakými city.

První narozeninový dárek od otce.

První jeho uznání.

První láska.

První souboj.

Všechno jsem to viděla tak živě. Dokonce i porod mého milovaného syna jsem si vybavila, jak jsem to malé nevinné dítě chovala, jak jsem se o něj pečlivě starala.