„Vsadím se že nezbalíš támhle toho zrzka“ vykřikl a ukázal na Freda.
„Pche!“ zamumlala jsem a vydala se k Nebelvírskému stolu.
V břiše se mi dělo něco,co nejde popsat jinak než motýlci.Nervozita na mě dopadla po několika letech znovu.Už jsem si ani nepamatovala jaký je to pocit být nervozní.
Poklepala jsem Fredovi na rameno. Jeho zrzavá hlava se ke mně pohotově otočila. Když mě ale spatřil jeho pravé obočí se lehce nadzdvihlo.
„Chceš mě?“ zeptala jsem se stejně jako před chvilkou.
Fred se ale neusmál, místo toho se bez zájmu otočil zpět ke svému stolu.
Tohle mě rozzuřilo. Nikdo mě ještě nikdy neodmítl a já věděla že ani Fred neodolá.
Dotkla jsem se jeho hlavy a natočila ji k sobě, až mě překvapilo jak jemnou má kůži.
Natáhla jsem se, abych ho políbila, když jsem byla až u něj, uhnul. Ano, slyšíte dobře, uhnul.
Nebelvírský stůl se rozesmál, tohle se mi nelíbilo, vážně ne.
Zmijozelští ale už stáli za mnou.
„Čemu se smějete?!“
Arogantně jsem se rozběhla pryč a nechala všechnu práci na Zmijozelských. Cestou mi vytryskly slzy, slzy zloby.
Byl večer a začínala Valentýnská party. Přišel pro mě Jake a já byla rozhodnutá mu to říct, říct mu že už ho nechci.
Došli jsem do Velké síně která se změnila v růžovou halu, hlasitě tu hrála hudba a člověk neslyšel vlastního slova.
Dovlekla jsem Jakeho k dalekému rohu, kde stála jen jedna dívka, která po našem příchodu odešla.
„Hele, už mě nebavíš, tohle je konec!“ řekla jsem a chystala se odejít.
Chytl mě za ruku a já věděla co následuje, už jsem šahala po hůlce. V tom mě bodlo u srdce, nemám hůlku, nedala jsem si k šatům hůlku! Jake mě přitáhl k sobě a políbil.
„Neboj krásko, teď tě chci a dostanu“ řekl klidně a jedovatě se na mě usmál.
